Během minulého dění jsem vás seznámil s hlavními postavami příběhu, jež se budou vyskytovat v těchto denících. Na Deryna vzpomínám vždy jen v dobrém. Příhod je mnoho, ale času příliš málo. Mohl bych napsat všechny mé příhody během lovení nebo loupežná přepadení z dob mého mládí. Tolik času bohužel nemám. Musím si vzpomenout a zapsat vše, než bude příliš pozdě. Temnota mě dříve nebo později pohltí… Chci si být jistý, že nálezce těchto deníků… Načerpá všechnu sílu z těchto písmen…
Předchozí kapitoly:
Kapitola 2 – Daleká cesta do Owlguardu
„Tak kolik sakra?“ zeptal se potulný dobrodruh jednoho z Prokletých.
„Dva zlaté, jinak dál nejdeš!“ řekl jeden ze skupiny Satyrů.
„Snažíte se mě okrást?!“ vyprsknul dobrodruh. „Chci pouze do Owlguardu!“ odporoval. Tasil svůj stříbrný meč.
„Do pekla s vámi, zpět, odkud jste přišli!“ zvolal a chytil svůj meč obouruč. Satyrové se na sebe podívali a hlubokým hlasem se začali smát. Jejich bederní pochvy schovávaly dvě dlouhé šavle. Čepele zařinčely, když je nepřátelé vyndali a bouchli jimi o sebe. Dobrodruh cítil, jak mu stéká kapka potu po čele. Byli tři, lépe vyzbrojení a krvechtiví.
On je pouze jeden.
První z nich zaútočil prudkým přemetem. Útok byl rychlý. Dlouhá, zahnutá čepel by jej vertikálně překrojila, nebýt rychlého úskoku vzad. Další satyr se rozběhl, odrazil se od prvního a bodavým útokem ve vzduchu zaútočil na dobrodruha. Pohotově odrazil útok a kopl do trupu zplozence pekla, aby si udržel vzdálenost. Levou ruku zaťal v pěst, pošeptal nesrozumitelná slova a pak pěstí udeřil do těla kopytníka.
Pěst dopadla jako kladivo Boha. Světelná exploze rozmetala satyra na kusy. Poslední nepřítel se napřáhl šavlemi a hodil je po dobrodruhovi. Přitlačil ruce v kříž na hruď a silou své víry odrazil rychle rotující šavle. První z nich ale nezahálel. V pokleku se rozběhl, prudce sekl a zarazil jednu ze šavlí dobrodruhovi do žeber.
„Ah!“ zařval, padl na kolena. Začal odříkávat modlitbu za spasení jeho čistého nitra. Čepel pronikla trupem paladina Esratha. Jeho poslední slova patřily Bohu.
Když jeho tělo opustila duše, z kapsy mu vypadla malá knížka.
„Krucinál, tady je ale zima!“ zanadával jsem. Klepal jsem se zimou a ten protivný vítr mi to vůbec neusnadňoval.
„Neřvi, buď rád, že tě znova nelynčují,“ odsekl lykantrop, který si pokuřoval ze své věrné dýmky. Z malého pytlíku nacpal do kotlíku další tabák.
„Ale Deryne, mě je fakt zima!“ trval jsem na svém. Možná jej donutím k tomu, aby udělal nějaký z jeho alchymistických receptů.
„Na to jsi měl myslet dřív, než ses tak horkokrevně rozběhl celý nadšený z toho, že uvidíš sníh,“ odpověděl Deryn, oblečený v hrubém kabátu z medvěda baribala. Nechci znát pozadí toho, jak se k tomu kožichu dostal.
Jeho strniště chytalo vločky sněhu jako mucholapka. Kolega udržoval oheň v našem provizorním tábořišti, nalil do malého kotlíku vodu. Ze svého otrhaného batohu vyndal nějaké bylinky, které příjemně voněly. Ano, cítil jsem je i přes tu sněžnou bouři, která mě protivně trestala na každém odhaleném kousku kůže.
„Slepičí polévka?“ zeptal jsem se Deryna. Doufal jsem v souhlasné zamručení, které by mi opravdu zvedlo náladu. S narůstající zimou se i má nálada blížila k bodu mrazu.
Vlkodlak se na mě tupě podíval. „Zabil jsem po cestě nějakou slepici? Nosím snad po kapsách farmu?“ zeptal se ironickým tónem Deryn.
„Myslím, že ne,“ odvětil jsem výmluvně. Mám takový dojem, že chloupky v nose se přeměnily na ledové stalagmity, které mi propichovaly dutinu skrz na skrz.
„To myslíš správně Avery. Míchám lektvar pro tebe,“ pověděl mi a nabral ze žluté, vazké hmoty do hrníčku. Čistá voda se vlivem bylinek přeměnila na zázračný elixír.
„Vypij to, nebudeš cítit zimu, roztáhne ti to cévy a bude ti dobře,“ pověděl s mírným úsměvem. Vsadím se, že sám neví, co to vlastně uvařil. Zvažoval jsem, zdali mu mám věřit nebo ne. Rozhodl jsem se pro pozitivní volbu. Samozřejmě si do něj rýpnu hned při první příležitosti.
„Raději bych rum,“ to netrvalo dlouho…
„A já bych ti nejraději nakopal prdel, a taky nemůžu,“ vyprsknul podrážděný vlkodlak. Provizorní vařečkou (chápejte kusem klacku) zamíchal zbytek elixíru, sám si nabral a vypil jej.
Už mlčím. Raději nebudu pokoušet jeho trpělivost. Včera se toho semlelo víc, než na co jsem byl zvyklý i za svých dřívějších dob.
„Co myslíš, že nám ten chlápek z Owlguardu chce dát za výbavu?“ zeptal jsem se. Deryn si inteligentně podepřel ruku dlaní a zamyslel se.
„Mohl by to být magický kanón“ pověděl s úsměvem. „Vůbec bych se za něj nezlobil.“
Oba jsme se zasmáli. Magický kanón je vrchol magické výroby zbraní. Tato zbraň je vyrobena z kovu, střílí ostré železné jehlany ze zásobníku, který do zbraně strčíte z vrchu do šachty. Hodně často jej mívají ochránci králů. Do rukou normálního smrtelníka se dostanou málokdy. Když tak nad tím přemýšlím, zajímalo by mě, nakolik jsme normální my dva.
„To by se líbilo i mě,“ řekl jsem a blaženě zavřel oči. „Jen si to představ. Měl bys něco jako samonabíjecí luk, do kterého bys nemusel dávat šípy po jednom kusu, ale rovnou třeba pět. Pak jenom zamíříš a pal.“ Deryn přikývl a já vypil z hrníčku nápoj.
„Trošku kořeněné a husté jako med, ale nechutnalo to vůbec špatně,“ pochválil jsem nadějného alchymistu a můj kamarád se málem blahem rozplynul do formy sněhových vloček.
„Je to jeden z těch lepších receptů,“ poznamenal.
Owlguard se tyčil vysoko nad námi, byl na samotném vrchu hory. Leskl se už z dáli. Horníci, krom toho, že těží uhlí, vyrábějí velmi kvalitní slitinu z železné rudy. Ta se pak používá na výrobu zbraní a hradeb. Hrad je výjimečný stejně jako sněžná sova na stromě v zimě. Podobně působil i Owlguard ... město uprostřed ničeho. Impozantní, krásné a navíc strategicky výhodné.
„Kdy pokračujeme v cestě?“ zeptal jsem se a Deryn pomalu začal do svého batohu balit své náčiní. Vylil zbytek elixíru do sněhem pokryté trávy. Okolo malé louže se začal okamžitě sníh vypařovat, až dosáhl téměř půlmetrového poloměru.
„Do hodinky vyrazíme,“ pověděl Deryn. „Nejdříve musíme počkat na to, až lektvar začne působit.“
„Odkud jsi vlastně sehnal všechno to náčiní na alchymii?“ zeptal jsem se. Všechno naše vybavení zůstalo v Soleském vězení.
„Víš, jak jsem včera zmizel, když ty sis domluvil spaní u té dryády?“ otázal se můj parťák. Přimhouřil jsem oči v očekávání, co z něho vypadne tentokrát.
„Uhm, ano, pamatuji si.“
„Vydal jsem se zpátky do Solesu. Přesněji ke Gullinovi. Zatímco se stráže mlátily s Jezdci, proklouzl jsem a vykradl jeho obchod,“ pověděl hrdě Deryn, přičemž mu tvář prořízl úsměv. „Mám to nejlepší vybavení, které se dá sehnat.“
„Ty jsi okradl mrtvého?“ zeptal jsem se vzápětí.
„A co je na tom?“ odsekl lykantrop. „Stejně už ho potřebovat nebude.
„Nic, vůbec nic Deryne,“ odvětil jsem stroze.
Neměl jsem chuť k tomu cokoliv dodávat. Vzpomněl jsem si na jednu událost. Přesněji, loupežné přepadení, které se vymklo kontrole. Byl jsem ještě mladý … příliš mladý. Karavana na cestě z Owlguardu do Solesu stavěla kousek od Živého lesa a já byl shodou okolností poblíž. Když jsem zaútočil magickými granáty, jeden se odrazil dovnitř a zabil rodinu, která si brala jízdu. Byl mezi nimi i jeden malý kluk, kterého to doslova rozmetalo po kabině. V momentě, kdy jsem okrádal mrtvoly, jsem si uvědomil, že tohle už dělat nechci. Nikdy jsem nechtěl být banditou, ale neměl jsem na výběr. Doba je taková, že pokud se nenarodíte manželskému páru se šlechtickou krví, jste odkázání žít v chudobě na okraji společnosti.
„V pořádku Avery?“ Derynova pohledu jsem si nevšiml. Sledoval mě celou dobu, co jsem byl myšlenkami ve své minulosti.
„Ano, naprosto v pořádku. Jen jsem si vzpomněl na jednu nešťastnou událost.“ Začínalo mi být příšerné horko, začal jsem se snad i potit a moje tváře rudnout. „Myslím, že to začíná působit.“
„Taky bych řekl. Vypadáš, jako bys do sebe otočil deset pint piva,“ odpověděl Deryn a hodil si batoh na záda. V sílící sněhové bouři šel vidět pouze jeho temný obrys na bílém pozadí.
„Jdeme?“ zeptal se.
„Jdeme.“
Postavili jsme se a smetli ze sebe navátý sníh. K tábořišti, které bylo kousek od hlavního tahu ze Solesu na Owlguard, jsme nasekali trošku dřeva a dali je k ohništi. Bylo to nepsané pravidlo poutníků, kteří putovali světem podobně jako my.
‚Použiješ-li dřevo u ohniště, nasekej další i pro ostatní‘ bylo jedno z mnoha pravidel pro táboření u hlavních tahů. Dodržování zásad nikdy nebylo mou předností. Alespoň jsem z toho měl dobrý pocit. Ne, že by mi na tom nějak záleželo, to vážně ne. Popravdě, je to spíše výmluva, abych si ušetřil trošku práce. To ovšem neznamená, že si ji ušetřím i při odchodu. Sbalili jsme se a vyšli vstříc dlouhé cestě horami až k Owlguardu. Na cestě pokryté měkkým sněhem, byly úzké stopy po kočárech, stopy bot, tu a tam otisky zvěře. Byly téměř nepatrné, bílá deka tyto otisky zakryla během několika málo hodin. Noha střídala nohu. Po celou dobu nás provázelo mlčení. Dýchal jsem nosem, a to velmi mělce. Měl jsem strach z toho, že bych se nachladil. Nemoci v takové bílé pustině obvykle končí smrtí. Stoupali jsme směrem vzhůru, kde se zvedal ledový vítr, který nám nelítostně bičoval tváře prudkými poryvy. Každá vločka štípala na tváři jako jehla. Musel jsem si dát ruku před oči, abych viděl aspoň na pár metrů.
Deryn si nelítostného počasí nevšímal. Očividně v sobě probudil kromě nelítostné vlčí bestie i ducha Vikinga. Určitě teď přemýšlí nad tím, jaké účinky bude mít jeho lektvar. Z ničeho nic se ale zastavil. Dlouhý chlup jeho kabátu se kroutil ve střídajících se proudech větru. Dohnal jsem kolegu a zastavil se vedle něj.
„Pamatuješ si tady takovou sněhovou bouři?“ zeptal se mě kolega, aniž by se na mě podíval.
„Právě, že ne,“ odpověděl jsem. „Sněží tady vždycky, ale takový blizard nepamatuju od dob, co pobíhám po tomhle nelítostném kraji,“ odpověděl jsem a my pokračovali. Důvod jeho otázky mi nedocházel.
Chvíli jsem přemítal nad tím, zdali v tom nemá prsty magie, ale byl jsem příliš zaneprázdněný odhazováním sněhu z očí. Myšlenku jsem vypustil z hlavy v momentě, co jsem zakopl o tlustou větev. Byla zamaskována, jak nečekaně, sněhem. Deryn se na mě otočil, posměšně se zašklebil a pokračoval.
Čím výše jsme pokračovali, tím nabíral blizard na intenzitě. Po těle se mi rozlévalo příjemné teplo.
O pár minut později jsem se cítil, jako by mě polili žhavým magmatem. Divím se, že moje oblečení ještě nezačalo hořet s tím, jaké je mi horko.
„Jsi nějaký nažhavený,“ smál se mi Deryn, když jsem si sundal kožený vršek.
„Nech si to,“ odsekl jsem kolegovi. „Chtěl jsem tě pochválit za to, že jsi pro jednou vytvořil něco, z čeho se nepozvracím, neposeru, ani z toho abnormálně neslintám. Místo toho mám pocit, jako by mě pochcal býk, který měsíc nepil nic jiného než hektolitry piva.“
„Nebuď taková slečna, nahoře to bude ještě horší. Místní trpaslíci tam chodí pouze v triku a trenkách,“ pověděl výsměšně Deryn. „Pro ně je to jako sauna.“
„A pro mě je to zasraný mrazák. Divím se, že ti stále nepřimrzly zuby!“ zařval jsem. Přes kvílející větry nebylo slyšet vlastního slova. „Ne promiň, on by to byl mrazák, kdybys do mě nenalil ten tvůj nápoj. Najednou mi je po té zimě i celkem smutno.“
„Jak říkám, nestěžuj si, bude hůř,“ odpověděl klidným tónem.
Mrazák byla neuvěřitelná vymoženost kouzelníků ze Solesu. Díky troše dřeva, magie a ledu, dokázali vytvořit chladící bedýnku s dvířkami. Mohli jste tam strkat úplně vše. Potraviny, pití a elixíry. Případně mrtvé, aby nesmrděli.
Přišli jsme ke křižovatce, která byla hned za krátkým průsmykem. Byl lemován popadanými stromy, které byly samy o sebe opřené. Vytvářely tak dojem tunelu. Uprostřed byl sníh obarvený na rudou barvu.
„Krev?“ zeptal se sám sebe Deryn. Poklekl a nasál ledový vzduch. Rozkašlal se. „Kurva ten vzduch fakt píše,“ utrousil mezi slovy. „Člověk, krev je tak tři, nanejvýš čtyři hodiny stará.“
Přišel jsem k červenému sněhu. Pozvedl jsem hlavu a zhluboka jsem nasál. Pach krve byl zde nejsilnější, ale vedl jako přímka z neviditelné mlhy hluboko do lesa.
„Jde to tím směrem,“ řekl jsem a ukázal do lesa. Lykantrop protáhl v údivu obličej. Asi nečekal, že budu až tak užitečný.
„Výborně Avery, nakonec nebudeš takový budiž k ničemu, jak jsem si myslel,“ řekl Deryn a postavil se. „Pach je nejvíc podobný Satyrům.“
„Co tady dělají?“ zeptal jsem se, překvapen výrokem kolegy. „Vždyť jsou to mírumilovná lesní stvoření.“
„Tihle jsou jiní,“ pověděl a zamhouřil oči. „Tohle nebudou ledajací Satyrové jako ze Zelené kotliny. Mám neblahý pocit, že jsou Prokletí,“ povídal vlkodlak „A nebyli tady sami, napravo od nás je stopa černé krve, proběhl tady boj,“ dodal na konec svého tvrzení.
„Máš sůl?“ zeptal jsem se.
„Mám, vidíš? To mě ani nenapadlo.“ Pan chytrý si sundal batoh, vytáhl z přední přihrádky solničku. Došel k černé stopě a nasypal na ní sůl. Černá stopa začala bublat, s prudkým syčením zmizela.
„Jo, Prokletí.“
„Do prdele, ti už jsou snad všude. Myslel jsem si, že Owlguard je jediné bezpečné místo široko daleko,“ pronesl jsem rozhodně. „Ale bude to stejné jako v Solesu.“
„Před Prokletými není nic v bezpečí. A tihle Satyrové budou, Bůh ví co…“
„Kdyby byl nějaký Bůh, nic takového by se nestalo,“ skočil jsem Derynovi ihned do řeči. Nevěřím v Něj. Kdyby byl tak milosrdný, jak se o něm říká, nikdy by nedovolil takové zrůdnosti, jako jsou Propasti.
„Takže, budeme dělat, že jsme nic neviděli,“ řekl jsem se širokým úsměvem. „Nebo jako správní idioti bez pudu sebezáchovy půjdeme do lesa vypátrat, co se stalo.“
Podívali jsme se na sebe s Derynem, vytáhli zbraně a vešli do lesa pokrytého sněhovou přikrývkou.
pozn. autora: Děkuji mockrát za podporu, jsem moc rád, že se Vám Deníky lovce líbí!
