deníky lovce.jpgKaždá doba měla své hrdiny a své padouchy. Mnohdy se museli dobří přidat ke špatným, mnohdy naopak. Byla by ovšem chyba vidět věci pouze černé nebo bílé. Deníky lovce Averyho Alleta jsou paměti bandity, který chtěl, aby království Soles padlo. Dělal jen to, co uměl, neustále pil alkohol, válel se v nevěstincích a okrádal tuzemské obchodníky. Ale jednoho dne se otevřela puklina v zemi, z níž se začaly valit na svět zrůdy ohavnější, než z nočních můr a on se k nenáviděnému Solesu musel přidat. Člověk je tvor přizpůsobivý a tak se naučil s novými obyvateli země vycházet, byli tady ovšem takoví, kteří si přáli opak. Jednoho dne potká Avery, Soleský lovec nestvůr, černokněžníka Deryna, který je Lykan a ten mu ukáže, jak lze na novém osazenstvu Solesu vydělat a dosáhnout vyšší moci pomoci kleteb a zaříkávadel. Normální prácička se změní o holý boj o život.

Dobou, co čtete tyto zápisky, čekám v ocelové kleci na svůj rozsudek nebo jsem už dávno mrtvý. Rozparovač mě zajal a já visím několik stovek metrů nad hlubokou dírou, která vede do nitry Velké propasti. Jedinou mou nadějí je tento Libram, který držím v rukou.

Kapitola 1 – Prokletí

Dusot koňských kopyt zněl opuštěnou krajinou jako valící se hrouda kamení. Kam se podívala, tam za ní jeli Jezdci pohromy. Jejich koně, jenž měli ohnivá kopyta a z očí jim sršely proudy černé krve, ji doháněli. Kopla svého koně do slabin, aby přidal na rychlosti, ale její plnokrevník nemohl rychleji. Ohlédla se. Černé kápě Jezdců divoce vlály v dešti bičovaném vzduchu, rudá čepel svítila jako lucerna v jeskyni. Zlověstná lucerna. Už je blízko hradeb Solesu, chybí jen kousek. Jezdci ji doháněli.

Z brašny, která visela na sedle koně, vytáhla svůj luk a z toulce na zádech šíp. Přiložila k němu ruku a nabila jej modrou aurou, aby šíp zaručeně neminul. Otočila se v pase, přiložila šíp na tětivu, natáhla, jak nejvíc mohla a střelila. Šíp se svištivým zvukem vystřelil a letěl k nejbližšímu jezdci.

Jezdec svým rudým mečem odrazil šíp, který explodoval ve vzduchu, Jezdec se svým koněm proletěli ohnivou koulí a přidali na rychlosti. Natáhla další šíp a střelila.

V cestě, kterou dobře znala, puknula půda a kůň upadl i s ní. Kůň spadl tak nešikovně, že svou plecí zavalil kněžce nohy. Dusot Jezdců se blížil neuvěřitelnou rychlostí, kněžka vzala svůj amulet do ruky a začala se modlit. Slzy, společně s dešťovou vodou jí tekly po tváři a ona opakovala svou mantru. První projíždějící Jezdec ji popravil mocným sekem svého meče.

„Ještě jednu pintu Franto!“ zařval jsem na hospodského, který mi donesl další dřevěný korbel s pivem. „Na tvé zdraví Franto!“ zakřičel jsem znova a natáhl zlatavý mok do svých útrob, mocně jsem říhnul a málem se pozvracel. „Dneska jedeš na rekord?“ zeptal se můj učitel Deryn a skromně upil červeného vína. Pivo mi teklo po koutcích směrem k bradě, kde mé šedé vousy zvlhly pod náporem piva. Rukavicí jsem si utřel ústa, položil korbel na ztrouchnivělý stůl. „Dneska jenom rekreačně Deryne.“

„Rekreačně?“

„Přesně tak, těch piv nebylo tolik.“ Uznal jsem a podíval se na účet. Málem mě ranila mrtvice.

„Pro tebe je šest piv rekreační záležitostí?“ řekl ironicky Deryn a dopil své víno. „Máme vůbec na to, abychom zaplatili?“

Otevřel jsem svou brašnu, kterou jsem měl hozenou po pravici o nohy stolu a vzal do ruky šrajtofli. „Máme… dva stříbrné a čtyřlístek.“ Řekl jsem a začal se zvedat od stolu. „Tím nezaplatíme ani mytí korbelů, ty jsi to zase všechno utratil?!“ seřval mě Deryn, ale nějak jsem ho přes svou smotanou hlavu nevnímal. Nabral jsem strategický směr – záchod – který bude ztrestán mocným proudem mých tělesných odpadních látek. Však on Deryn se o to nějak postará, vlastně, nic jiného mu ani nezbývá.

Na mé cestě mě ovšem zastavil nově příchozí jedinec, který prorazil dveře spolu se Soleskou stráží.

Roztáhl dlouhý svitek a začal číst: „Slyšte, slyšte, spoluobčané mocného Soleského království. Ze včerejška na dnešek byla zabita Kněžka Kolina, manželka mocného mága Gullina z Roksany. Tento moudrý a mocný mág nabízí odměnu sta zlatých tomu, kdo přijde na to, kdo zabil jeho milostivou manželku a popraví za hrozný čin dotyčnou stvůru, jenž byla schopna takového činu.“

Chcaní může počkat, teď si jdu domluvit kšeft. Zamířil jsem zpět k Derynovi, který se domlouval na něčem s hospodským, chytil jsem ho za rameno.

„Deryne, máme práci, slyšel jsi to?

„Ano, kšeft je domluvený, pokud sejmeme tu ohyzdnost, náš dluh bude odpuštěn. Franta Gullina zná, a tak bychom měli jít nejdřív za ním. Přece jen je to mág, a mohli bychom použít jeho schopností.“ Řekl Deryn a otočil se na Frantu. „Kde bydlí mocný Gullin?“

„U hradeb, má krámek s alchymistickým zbožím, když projdete hlavní bránou, nemůžete to minout.“ Řekl Franta „…a teď mě, vy ochlastové, omluvte, mám tady zákazníky, kteří jsou schopní zaplatit.“ Omlátil nám naši chudobu o hlavu hospodský a s limetkově kyselým obličejem odešel k jinému stolu. „Takže Gullin?“

„Takže Gullin, ale nejdříve si dej toto, ať nejsi ožralý.“ Řekl Deryn a podal mi ampulku se zelenou tekutinou. „Co to zase sakra je? Pobleju se z toho jako posledně?“ zeptal jsem se skeptickým hlasem a otevřel ampulku. Hodil jsem ji do sebe.

„Vole, to sis měl namazat na krk.“

V žaludku mi to zarachotilo a já myslel, že můj žaludek právě roztrhnul rosomák. Skácel jsem se na zem a začal zvracet jako pominutý.

***

Bílá oblaka jemně přikryla slunce. Je nádherný teplý jarní den. Tráva je zelená. Listí na stromech je zelené. Já jsem taky zelený. Na cestě jsme už asi hodinu, a já stále nepřestal rozhazovat šavle všude kolem. „Kdybys mě nechal domluvit, tak se ti tohle nestalo.“ Řekl Deryn a já ho zpražil nenávistným pohledem. „Nech si to.“

Vůbec mi nedělalo dobře na žaludek, jak to na koni houpalo. Ani trošku. Chvílema jsem si připadal, jako by do mě kopal medvěd, chvíli mi chtěl z břicha vylézt mamut. Ale to nás nezastaví. Na obzoru se začaly tyčit špičky hradeb, a my tak brzo narazíme na Solenskou bránu. Žádná o tom, že jakmile slezem z koně a uvidí mě stráže, první, co obdržím, bude mečem do břicha. Na koních to zabralo sotva dvacet minut a byli jsme tam.

(…)

„Avery?! Ty bídnej hajzle, ty se ještě opovažuješ ukázat u Solesu?!“ zařval hradní. „Tony, uklidni se nebo tě tady můj kamarád Lykan předhodí… no, ať ti to řekne sám!“

Deryn si povzdychnul. „Jsme tady kvůli práci, jdeme za mocným Gullinem.“ Řekl vrčivým hlasem Deryn a Tony se zalkl a schoval meč. „Lykan? Tady v Solesu?“

„Přesně tak, mrzáku, slyšel jsi Deryna. Pusť nás dovnitř!“ Tony nám okamžitě otevřel vrátka v obrovské bráně Soleského království. Prošli jsme krátkým kamenným tunelem a první, co nás uvítalo, byla velkolepost. Obyvatelné prostory každého domu byly ve vrchních patrech, dole byly obchody. U každých dřevěných dveří byla velká dřevěná cedule, která visela na železném stojanu. Tady jste koupili vše, od směšných lektvarů na erekci, až po mocné zbraně jako magické granáty nebo ruční kanóny. Ty si zatím jaksi nemůžeme dovolit. Všechnu je tu hrozně předražené. Domy byly obklopeny snad ze všech stran zástupy lidí, ať už bílých ze Solesu, tmavších z Owlguardu nebo černých jak noc z Tranasie. V Tranasii jsem byl pouze jednou, kupodivu jsou černoši velmi přátelští a ochotní ve vydávaní peněz při loupeži. Lid z Owlguardu jsou ovšem jiné kafe, snědí, svalnatí a odvážní z místních uhelných dolů. Jednou jsem chtěl v Owlguardu krást a málem mě za to pověsili. Ale to je zase jiný příběh. Zahnuli jsme doprava do rovné, úzké ulice, kterou lemovala hradba z bílého kamení. Vůně města byla přitažlivá, úklidové čety zde fungovaly víc, než je zdrávo. Bohužel Král Yarl První si potrpí na pořádek a o čety dbá jeho manželka Ingrid, kterou bych měl jednou rád v posteli. Jenže to by byly dva tahy a byl bych hotov s prací, tak nádhernou ženskou neuvidíte ani v těch nejlepších bordelech, které v Solesu jsou. „Soluské vedení sice nesnáším a daně nikdy platit nebudu, ale je to tu nádherné.“ Uznal jsem a Deryn přikývl. „Nebýt tebe, mohl jsem si teď někde blaženě sedět jako učitel Lykantropie, ale ne, já musel potkat tebe.“ Poznamenal Deryn.

GULLINOVY LEKTVARY hlásala dřevěná tabule a my vešli dovnitř. Vzduch uvnitř byl trošku nakyslý a celá velká alchymistická místnost zela smutkem. Buďto Gullinovi došly peníze nebo mu někdo zařval. „Nad čím zas přemýšlíš?“ zeptal se mě Deryn a já jenom zakroutil hlavou. Za čtvercovým oknem na protilehlé zdi byly v truhlících akáty, zdi byly pokryté obrazy a návody na alchymii a nalevo byl pult, kde byla obsluha. Byla, je klíčové slovo, nikdo zde nebyl.

„Že by spal?“ zeptal jsem se a Deryn vytáhl z páteřního pouzdra dlouhý meč Bastard a odklopil dřevěnou přepážku na pultu. Podíval se na mě a já kývl. Vytáhl jsem svůj modrý Mithrilový meč a následoval Deryna. Vyšli jsme po schodech nahoru a otočili se, byly zde jediné dveře. Nakyslost vzduchu se zvýšila.

„Ropuchovci?“ zeptal jsem se. Deryn zvedl hlavu a zhluboka se nadechl. „Ne, něco horšího.“ a v ten moment rozrazil dveře Jezdec pohromy. „Do zbraně!“ řekl jsem a Deryn uskočil a zaútočil bodnutím. Jezdec odpověděl svým mečem, odrazil útok. Černá kápě pleskla o vzduch a Jezdec přeskočil Deryna, horizontálně zaútočil na mě. Odrazil jsem útok, udělal krok vzad a čekal, až se Deryn rozhodne, co dál. Jezdec je vyšší forma Prokletých, většinou chodí ve třech, takže někde musí být ještě další dva. Uchopil jsem meč do obouruč a vertikálně máchl, jezdec udělal krok vzad a Deryn ho probodl svým Bastardem skrz. Vytryskla černá krev a obhodila mi šaty. Sáhl jsem do brašny a uchopil solničku v bojové pozici. „Na zem s ním!“ rozkázal jsem, Deryn vytáhl meč a kopl Jezdce do zad, spadl na zem. Přišlápl jsem ho a do otevřené rány začal sypat sůl ze solničky. Jezdec začal řvát, rána bíle zasvítila a pak puknul a obhodil předsíň svými vnitřnostmi a černou krví. „Kurva, řekl bych, že Gullin to má za sebou.“ Poznamenal jsem, Deryn se otočil a vběhnul do Gullinova pokoje. Následoval jsem ho a hned, jak jsem vlezl do komnaty, uviděl jsem sedět Gullina uprostřed pokoje na židli, z utržené hlavy trčela páteř a po ní stékaly zbytky krve. Na podlaze byl nákres unikursálního hexagramu.

„Prokletí jsou už i v Solesu, sakra!“ řekl Deryn, schoval meč do svého pouzdra a přišel k bezhlavému Gullinovi. Chytil mrtvolu za pravé zápěstí a přičichl k němu. „Je mrtvý asi dvě hodiny. Samozřejmě, zabila ho utržená hlava.“ Dopověděl a podíval se na mě „Unikursální hexagram je znak satanistických církví.“

„To víme od doby, co se objevila Velká propast.“ Odpověděl jsem. Velká propast je puklina ve středu Soleského království, z které dva roky zpátky začaly lézt na povrch odporné zrůdy, jako jsou třeba Jezdci pohromy. Monstra žila v Solesu odjakživa, ale tihle, kterým se obecně říká Prokletí, jsou úplně o něčem jiném. Ropušáci, Elementálové, Mrtváci nebo třeba uměle vytvoření Pojídači jsou celkem normální, protože se většinou objeví vlivem magie nebo zásahem nějaké Vyšší moci. O Prokletých to říct nemůžete, ti mají svou hlavu, své myšlení. Dokáží Vás přelstít a logicky vyhodnocovat situace. Ale ne všichni jsou zlí. „Co chtěli po Gullinovi?“ zeptal jsem se a Deryn dál čmuchal okolo mágova těla. „To nevím, ale pach Jezdců jde z téhle truhly.“ Ukázal prstem na konec pokoje. Přišel jsem k truhle a nahlédl do ní. Krom klasické alchymystické výbavy, skleniček, baněk, alkoholu, prášků na erekci nebo výdrž jsem našel i utrženou, ohořelou stránku. „Co má být tohle?“ zvedl jsem stránečku a začal číst to, co se přečíst dalo.

…i přesto, že můj test nebyl správný… lektvar se dá normálně pít… neuvěřitelná síla a bojeschopnost… Yarl platí zlatem… stránka končila ohořelým krajem.

„Vypadá to, že Gullin tady pracoval na nějakém silovém lektvaru.“ Řekl jsem a podal Derynovi papír. Přičichl k němu, přečetl si ho a přikývl. „Vypadá to tak, myslím, že je celkem jasné, o co Jezdci šlo. Ale přišel pozdě.“ To je dobrá poznámka, Jezdec, když zemřel, neměl u sebe nic. Dokonce i jeho meč se obrátil v prach.

„Satanisti přece nepracují s Prokletými, nebo ano?“ zeptal jsem se, Deryn se ironicky usmál a mě to bylo jasné. „Dobře, tak aspoň, co se týče takových krádeží, ne?“

„To ne, to máš pravdu Avery, ale přece jenom, hexagram je jasný. Myslím, že se vydáme do stok.“ Řekl Deryn, ale to se v žádném případě konat nebude.

„Odložte své zbraně pánové, teď jsem vás chytil při činu.“ Řekl Jonáš, nejotravnější detektiv široko daleko. Jde po mě s Derynem od nepaměti. „Taky tě rád vidím Jonáši, copak tě sem přivádí?“ zeptal jsem se konverzačním tónem a usmál se. „Přivádíte mě tady vy dva a teď mám dostatek důkazů na to, že Vás pověsí!“ zahrozil Jonáš. Chtěl jsem se znova zasmát, ale smích mě přešel v moment, kdy do místnosti vstoupila Hradební garda.

„Z tohohle se asi nevykecáme.“ Poznamenal jsem a opravdu odhodil všechny své zbraně.

„Díky, nejen, že mi polovinu mého života piješ krev, teď mě kvůli tvému idiotskému nápadu ještě pověsí.“ Odfrknul si Deryn a odhodil svůj meč Bastard. S rukami nad hlavou jsme vyšli z Gullinova pokoje a pák následovala rána pěstí a hned na to bezvědomí.

***

Probudil mě Deryn. Přesně mě probudil fackou. Měl vždycky divný smysl pro humor. „Vstávej hajzle.“

„Taky ti přeji krásné ráno, Deryne, jak ses vyspal?“ zeptal jsem se, protáhl a dlouze zívl. Vězeňská cela je mým druhým domovem, když nepočítám bordely nebo hospody. „Schytal jsem asi pět ran pěstí, než to vzdali. Mě totiž omráčit nejde, když jsem vlkodlak.“ Řekl Deryn a vztekle kopl do vězeňských mříží.

Oni vlkodlaci totiž nespí, tudíž je nemůžete ani omráčit. Docela nepříjemné, když se Vás snaží Hradní garda dostat do kómatu. Vytřel jsem si ospalky z očí a podíval se na Derynovu zhmožděnou tvář. „Sluší ti to.“ Poznamenal jsem.

Deryn mě chytil obrovskou prackou pod krk a zvedl.

„Nebýt tebe, tak tu do prdele nejsem! Ty si to možná neuvědomuješ, ale chtějí nás pověsit. Jestli je to tobě jedno, tak mě rozhodně ne. Kdybys mě býval raději zabil, když na mě byla vylepena odměna, udělal bys lépe. Ne, ty mě nejen že nezabiješ, ty se mnou ještě skamarádíš a já idiot taky.“ Deryn mě přidusil a podíval se mi hluboko do očí.

„Máš jediné štěstí, že jsme v tom spolu už několik let a já mám u Krále výjimku.“ Pustil mě a já padl na kolena a začal lapat po dechu. Je v pořádku, když to ze sebe dostane. „Můžu tě zabít úplně kdykoliv a stejně jsem to neudělal, protože jsi můj kamarád, jasný?!“ zařval jsem a postavil se na nohy. „Nebýt mě, tak jsi ve stejných sračkách jako kdysi, toulal by ses po lese a žral ovce. Se mnou jsi aspoň něco jiného, než lovná zvěř!“ řekl jsem svůj názor a Deryn se uklidnil.

Příslušník Hradní gardy přišel k mřížím, velkým klíčem je odemknul a otevřel. „Budete viset hoši, už bylo na čase.“ Řekl Gardista s úsměvem.

„To je mi ale milá zpráva, že Deryne?“ řekl jsem a opět se ironicky usmál. S úsměvem to jde vždycky lépe.

Vyšli jsme z cely a na rozkaz Gardisty jsme vstoupili na oblíbenou ‚Stezku odvahy‘. Tato stezka je krátký dřevěný most vedoucí k oprátce. Místem posledních slov takových dobrodruhů jako jsem já. Byly tam přichystány rovnou dvě. Pro mě a mého kamaráda Deryna, ten mi byl v patách. Až teď jsem si všiml toho obrovského davu lidí, co řvali, skandovali naše jména v ne zrovna lichotivých pojmech, ale to nejlepší, házeli po nás jídlo!

Nekecám, Deryna trefilo rajče do obličeje. Ten jenom zuřivě zavrčel a pokračoval dále. Je až podivně klidný, mám dojem, že se nemíní nechat oběsit.

„POVĚSTE AVERYHO!“

„SMRT LYKANŮM!“

„SMRT ZRÁDCŮM!“

A podobné. Víte, kolikrát jsem tohle už slyšel? To, že jsem nenáviděnější, než elitní šlechta je téměř očividné. Ale proč sakra skandují smrt Lykanům? Asi dochází Vlkodlačí kožich.

Gardista mě popíchnul, ať strčím hlavu do oprátky. Neříkám, že se mi do toho zrovna chce, je to celkem zvláštní pocit. Oběsit mě měli v plánu hodněkrát, ale tohle je naprosto poprvé, kdy mám hlavu v oprátce. A asi taky naposledy. Je až podivné, jak strašně rychle nás odsoudili. Nekonal se ani soud. A to je ještě divnější. Někdo si přeje naši smrt.

Podíval jsem se na Deryna, který se příšerně potí, je rudý a právě strká hlavu do oprátky. „Tak, tady asi končíme.“ Řekl jsem a v ten moment mě přešel úsměv. „Nesnáším tě.“ Opětoval mi lásku Deryn. Uši se mu začaly prodlužovat a kůže na krku šednout. A sakra, on se mění.

„NĚJAKÁ POSLEDNÍ SLOVA AVERY?“ zeptal se Gardista a dav utichl.

Najednou mě přepadl nutkavý pocit sarkasmu a celkové ironie nad celou situací.

„Jo, něco bych na srdci měl.“ Řekl jsem a Gardista se otočil nad nevšední poslední větou. „A to je co, vyvrhele?“

„Polibte mi všichni prdel.“

Pod nohama jsem ztratil pevnou půdu. Chvilku jsem padal, a pak se dostavilo křupnutí.

(…)

Probudila mě nesnesitelná bolest v kostech. Otevřel jsem oči a spatřil vše v černobílé. Slyšel jsem srdeční tep všeho okolo, pachy v ovzduší, jako bych je měl přímo pod nosem. Uvnitř mě se všechno napínalo, praskalo, měnilo se. Ve vzduchu jsem cítil strach. Slyšel křik. Řinčení zbroje. Praskání dřeva. A taky kouř.

Podíval jsem se na oblohu a spatřil tam obrovského černého draka pokrytého stříbrnými šupinami. Napnul dlouhý krk k nebesům, otevřel tlamu a v obrovském půlkruhu začal metat oheň, který v jiskrách dopadal na zem. Jiskry při dopadu zažehly a začaly pálit vše okolo. Drak seskočil na zem, vše se otřáslo. Nesnesitelná bolest nabírala na intenzitě. Sklonil jsem hlavu a spatřil své ruce, jak se barví do temně šedé barvy, nehty vypadávají a nahrazují je bílé drápy. Bolest přešla v pálení a se mnou to začalo příšerně škubat. Nejdříve v kloubech. Pak v páteři. Postavil jsem se na nohy a všichni, lidé kolem byli buď upečení na škvarek, nebo jejich orgány rozházené všude kolem. Ti co přežili, klečeli na zemích, zvraceli krev, zelené hleny nebo obrovská, nechutně chlupatá monstra. Některá ta monstra se dokonce prokousala ven z útrob. Ruce sebou škubly a prodloužily se, kůže praskla, odhalila napnuté svalstvo tvrdé jako kámen. V momentě se ale roztržená kůže zacelila. Okolo mě byli Jezdci pohromy, Zplozenci nebo malí, zelení démoni, co rozhazovali všude zelený magický oheň – Impové.

Jednu budovou proskočil další Lykan, jeho průskok oknem následoval dopad na všechny čtyři a rozkousnutí Impa ostrými zuby mordy. Deryn.

Postavil jsem se na zadní a chtěl udělat krok, ale šlo to ztuha. Položil jsem se na čtyři a rozběhl se za Derynem.

„Jak to, že jsem Lykan?!“ řekl jsem mu pouhým proudem myšlenek. Mluvit jsem nemohl, ale měl jsem s Derynem něco jako duševní pouto. „Kousnul jsem tě, abys přežil.“ Odvětil a skočil po nejbližším Jezdci, povalil jej na zem a drápy jej začal sápat tak dlouho, než kusy látky nahradily dlouhá, rudá střeva. Jedno máchnutí odhodilo dva metry střev do dálky a stačil jeden stisk mordy, aby Jezdci pukla hlava. Zarazil se do mě meč jiného Jezdce. Příšerně to zapálilo, ale meč byl vytlačen rychle se regenerujícím svalstvem. Vycenil jsem zuby, zavrčel jsem, jak nejlépe jsem zatím dovedl a skočil po jezdci. Kousl jsem jej do krku a s hlavou škubl nahoru. Rozerval jsem mu tepnu a černá krev Prokletého začala šplíchat všude kolem. „To nebylo špatný.“ Pochválil mě Deryn a já děkovně štěknul. Problém byl ten drak, který se díval tváři v tvář Derynovi, kroužili kolem sebe jako dvě nezkrocené šelmy. Drakovi šla pára z nozder, Deryn vrčel jako rozzuřená hyena, co měsíc nežrala. Drak otevřel tlamu a na modrém, železně vypadajícím jazyku se převalovalo magma, která každou chvílí opustí svou hlavu. Drak zkusil kousnout Deryna, ale ten byl menší a ohebnější, než dvacet metrů velká, oheň plivající ohyzdnost. Přiběhl jsem k Derynovi po čtyřech, ale ten se na mě podíval a zavrčel.

„Ne, ty se kliď z cesty.“ Rozkázal a já ho okamžitě poslechl. Skočilo po mě hejno Impů, které chránilo draka, zarývali do mě své černo-zelené drápy. Protože mi můj instinkt nakázal, ať se rozběhnu proti zdi, tak jsem to udělal. Rozběhl jsem se takovou rychlostí, že jsem zeď prorazil a skončil v hrnčířství. Několik Impů jsem setřásl, ale ten nejotravnější mě kousal do uší. Začal jsem hlavou mlátit do hrnců. Hrnce, z tenkého kovu, se ohýbaly, některé rovnou praskly. Poklice cinkaly o sebe. Změnil jsem taktiku, zkusím ‚mokrého psa‘ a otřepat se. Zakýval jsem hlavou tak rychle, že Impa to odhodilo doprostřed místnosti. Skokem jsem překonal vzdálenost několika směšných metrů, přitlačil ho k zemi enormní tlapou a zmáčkl. Cítil jsem pod mými polštářky, jak drtím kostru malého démonického hajzlíka. Čumákem jsem nasál jeho puch. Za to jak smrděl, jsem mu ukousnul hlavu. Zbývající Impové se poskládali na svá malá kopýtka a rozběhli se na mě. Jeden z nich vyskočil, já se postavil na zadní a obrovskou fackou jsem jej rozmáznul po celé místnosti. Dalšího taky. Třetího jsem rozšlápl, když jsem se vracel zpátky na čtyři. Vyběhl jsem z hrnčířství.

Deryn vyskočil drakovi na hlavu – tlapou se mu zaryl do oka – drak zaúpěl a převalil se na hřbet – Deryn pohotově vylezl na dračí šupinaté břicho, zakousl se a začal hrabat jako poslušný pejsek, co chce vyhrabat svoji kost – drak znova zaskučel – Deryn se prohrabal šupinami a začal rozhazovat svalstvo draka na podlahu – drak se vrátil na své nohy – Deryn seskočil – koule ohně vržena drakem odpálila místní hospodu do vzduchu – Deryn využil situace – Drak ohnul krk a kousnul Deryna – minul – Deryn se odrazil a vrazil do rozpáraného břicha tlapami vpřed – zmizel uvnitř draka.

Zatímco jsem sledoval souboj mého stvořitele s drakem, výhled mi zastínila postava Prokletého, kterého jsem ještě neviděl. Měl obrovskou šedou zbroj s rudým lemem, v ruce rudě svíticí palici s ostrými hranami, v druhé se mu přeléval fialový vortex, kterým mě může rovnou poslat do jiné dimenze, kde mě roztrhají náhodné bytosti na psí kusy. „Ty!“ oslovil mě a ukázal na mě prstem.

Vycenil jsem zuby a začal vrčet.

„Vím, že mi rozumíš, a tak ti říkám, ať od této bitvy dáte vy, Lykani, tlapy pryč. Tohle je válka mezi lidstvem a Prokletými.“ Řekl, napřímil ruku a odhodil mě proti zdi. Bolestivě jsem zakňučel a snažil se dostat zpátky na čtyři. Kdo to měl jako sakra být?

Když jsem se dostal zpět na čtyři, tajemný Prokletý šel směrem k drakovi, silou vůle odhodil Deryna pryč. Drak sklonil krk a Prokletý na něj nasedl. Drak roztáhl mohutná blánovitá křídla, kdy výplň jeho křídel byla průhledná, vidět šly stromovité formace žil, rozvádějící krev draka do křídel a obrovské kosti. Mohutně zamával a v oblaku prachu a krve zmizel. „Deryne!“ zakřičel jsem a doběhl k mému stvořiteli. Z dále přibíhali Gardisté, kteří své zbraně a zbroje měli špinavé on černé krve Jezdců. „Jsem v pořádku, teď musíme utéct.“ Řekl Deryn a vyškrábal se na všechny čtyři. Rozběhli jsme se směrem k bráně, rychlost jakou jsme nabrali, mi svištěla kolem uší a já nasával ve vzduchu různé pachy. Žádný z nich mi nepřišel nebezpečný, ba dokonce ani pach Gardistů mi nenaháněl strach. Chybělo nám několik metrů, abychom byli u brány, ale tu nám zatarasili Gardisté.

„Stůjte, bídní vlci!“ zařval velitel Gardistů a vytáhl obrovský stříbrný meč.

„Stříbrem tě nesmí trefit Avery, jsou to rány, které se ti nezacelí.“ Poznamenal Deryn a začal ustupovat vzad. Já se ale nemínil vzdát bez boje. Vycenil jsem krví ušpiněné zuby a prohnul se ve hřbetě, jen se přiblíží a já po něm skočím. „Neblbni, ten meč nebude jediné, co má na sobě stříbrné.“ Řekl Deryn „…okamžitě se stáhni, poběžíme přes stoky.“ Rozkázal, já se otočil a bezmyšlenkovitě jej následoval. Deryn se rozběhl klikatou ulicí napravo, já mu byl v packách. Ulice byla natolik úzká, že jsme se museli vyhýbat květináčům, lidem a ke všemu ještě náhodným Gardistům. Běželi jsme, Deryn přeskočil lávku, já se odrazil od levé zdi kamenného domu, tlapami jsem se zachytil římsy vyššího patra a vyskočil na střechy. „Tudy to bude lepší.“ Řekl jsem a v ten moment začaly kolem mě létat šípy. Ohlédl jsem se a Gardisté na hradbách nabíjeli další šípy magií, aby zaručeně trefila. „A sakra.“ Utrousil jsem, zabral končetinami, utrhl jsem desítky tašek z oranžové střechy a začal běžet po šikmé střeše. Výstřel magického šípu poznáte tak, že má specifický pisklavý zvuk, když magie spaluje kyslík ve vzduchu. Když jsem běžel, dovolil jsem si krátké ohlédnutí a viděl, jak jsou šípy v tětivách. Šípy zapištěly a já pohotově seskočil dolů do ulice. Střecha nade mnou explodovala a pálené tašky Soleských domů se rozstřelily do okolí.

„Už víš, proč běžím stále uličkou?“ zeptal se mě Deryn, já jenom vztekle zavrčel. Doběhli jsme k měděnému víku stok, Deryn se postavil na zadní a prokopl víku dovnitř stok, dole to zažbluňkalo, když víko plesklo o vodu. Deryn skočil dolů, následoval jsem ho. Do čenichu mi udeřil tolik různých pachů, až mi z toho málem vybuchla hlava. Ve tmě jsem viděl neskutečně dobře, vše se vykreslilo do odstínů tmavých barev, voda byla odporně hustá a zelená, plavaly v nich zbytky exkrementů, mrtvých zvířat a kusy lidských končetin. Stoky jsou domovem hrdlořezů od nepaměti. Deryn protáhl hřbet a zvedl svou hlavu do výše, zavětřil a rozběhnul se chodbou vlevo.

„Tudy a pak vpravo a rovně, dostaneme se za Soleské hradby.“ Řekl Deryn a my tak znova běželi. Tlapy mi klouzaly na hovnech obházených zdí, nechutně smradlavá voda mi máčela můj kožich. Zatočili jsme vpravo a běželi dlouhým koridorem, na jehož konci bylo světlo.

„Přidej, přidej!“ řval Deryn a začal nabírat rychlost, taky jsem přidal. Nezbývalo mi nic jiného, než poslouchat svého pána. Pár metrů před koncem koridoru do mě vrazila nějaká bytost, povalila mě do vody a zmáčkla mi hrdlo pod vodou, začal jsem se zmítat. Panicky jsem rozhazoval končetinami, ale ocelový stisk mě tlačil ke dnu, bublinky mi zuřivě odlétávaly od mordy a já musel konat. Zapřel jsem zadní tlapu o hrudní plát útočníka a zatlačil. Plát praskl a ruky mě pustily, pohotově jsem se vynořil a viděl naštvaného velitele Gardistů, jak vytahuje stříbřitě svítící meč, jeho břit osvítil mdlé, mechem zelené stoky. „A mám tě hajzle.“ Řekl velitel, ale odpovědí mu byla rána o velikosti bucharu, když Deryn prorazil tlapou jeho kyrys a odhodil ho na protější stranu stok. „Dělej sakra nebo ti uhryznu koule.“ Rozkázal, já s kňučením sklonil hlavu a běžel směrem na konec tunelu. Když jsme vyběhli, udeřil nás do očí svit jarního slunce, vůně květin, spokojené cvrlikání hmyzu a taky obrovská puklina před Soleskou hradbou. Z pukliny lezly Jezdci pohromy, jeden za druhým šli v lajně před hlavní bránu a čekali. „Tohle není vůbec dobré, takhle je větší než ty, které jsme viděli kdysi, něco se děje.“ Řekl Deryn a já přikývl. „Tohle vypadá jako jedna z největších, kterou jsme zatím viděli, když nepočítám Velkou propast.“ Řekl jsem a pozorně sledoval vylézající Jezdce pohromy, jak nasedají na své krví zhmotněné koně. Puklina vypadala jako vřed na kůži zdravé krajiny, černá jizva, kolem které umírá vše zdravé. Z jizvy se valí zelený, jedovatý dým, který mizí v čerstvém vzduchu.

„Kam teď?“ zeptal jsem se a Deryn krátce odpověděl.

„To nevím příteli.“

„Živý les?“ zeptal jsem se. „To nezní jako špatný nápad, utáboříme se a probereme další kroky.“ Odpověděl, seskákali jsme po kamení, které bylo pod koncem stok, a rozeběhli se směrem k Živému lesu. Les, který obývali stromoví treanti, byl sice člověku nebezpečný, ale na druhou stranu byl bezpečný všem jiným bytostem, které treanti chránili. Prokleté nevyjímaje. Po první Stromové válce se situace mezi treanty a lidmi uklidnila, ale na druhou stranu se na Lykany dívají taky ‚skrze větve‘. Jsme přece jen poloviční lidí a mnoho vlkodlaků bojovalo na straně lidí během války.

„Mám tam známého, jeho jméno sice zní Hovnivál, ale je to treant, který nám pomůže. Druidi nám potom řeknou, co a jak dále.“

„S druidy nemám dobré zkušenosti.“ Řekl jsem a zavzpomínal na toho druida, kterého jsem okradl o jeho lektvary dva roky zpátky na kraji Živého lesa. Dalo by se říci, že druidi jsou něco jako spojovací most mezi lidstvem a treanty, umí mluvit lidskou řečí i řečí treantů. Tlapy se zarývaly do hlíny, vytrhávaly chuchvalce trávy a z dále k nám doléhaly zvuky řinčící zvuky boje chladných zbraní. Soles bojuje s nájezdem Jezdců.

Běželi jsme, srst vlála ve větru a my se každým krokem přibližovali Živému lesu. Je až směšné, jak blízko Solesu Živý les byl.

Zastavili jsme se na hranici lesa a krajiny, které někdo poctivě oddělil pravítkem. Stromy ožily a zatarasily nám cestu.

„Skloň hlavu a pomalu se přibližuj.“ Poradil mi Deryn a já tak učinil. Když jsme se přibližovali, stromovci svůj zátaras povolovali, až jsme prošli do lesa. „Kdybys byl člověk, roztrhají tě na kusy. Jak ses tady kdysi dostal?“ zeptal se Deryn. „Řekněme, že mám rád dryády.“ Odpověděl jsem a vlkodlak si povzdychl. „No jo, já zapomněl.“

Procházeli jsme pomalu hustým, tmavým lesem, po stromech běhaly veverky, na zemi si mravenci stavěli své kolonie. Treanti se zde volně pohybovali s vaky na zádech, v kterých měli bylinky nebo malé, hyperaktivní mluvící stromečky. Uprostřed lesa bylo tábořiště, kde se bydleli druidové a dryády. Takže jsme šli tím směrem. Snad pro nás budou mít přístřešek.

Tábořiště bylo ohraničeno kameny a po obvodu kruhové formace tábořiště stáli druidi, spoře oblečení a v rukou kamenné sekery nebo kuše. Vysoký druid s ostrými rysy se na nás povýšeně podíval, ale pak se usmál a pustil nás dovnitř. Došli jsme k ohništi a sedli si.

„Co teď?“ zeptal jsem se. „Já půjdu najít Hovnivála, ty se seznam s druidy i jinak, než tím, že je zakousneš nebo okradeš. Přes noc by ses měl změnit zpět do normálu, tak se nezlekni, když se probudíš se sekerou na krku.“ Dopověděl Deryn, otřepal se od zbytků ze stoky a lenivým tempem odešel z tábořiště.

Sledoval jsem oheň se zájmem, cítil jsem se zde bezpečně. Ohlížel jsem se kolem a nahé dryády se potulovali tábořištěm, vařily nebo si česaly tmavě zelené vlasy. Dryády jsou nadpozemsky krásné a mezi druidy a dryádami neexistuje něco, jako nevěra. Sex tady chápu jako součást přírodního zákonu. Příroda nakazuje druidům mít za svůj život co nejvíce dětí a co nejvíce dryád, naopak, příroda nakazuje dryádám starat se o rodinu a tvořit teplo domova. To ovšem neznamená, že bych tady zítra nemohl mít nějakou v keři. Jeden z druidů ke mne přišel, sedl si vedle mě a z ruky mi dal kus syrového masa z medvěda. Čenichem jsem se přiblížil k masu, nasál jeho líbeznou vůni a výmluvně jsem se podíval na druida. Ten se usmál a řekl „Najez se, jde vidět, že nejsi Lykantropem dlouho.“

Podíval jsem se na druida, vypláznul jazyk a olízl maso. Chutnalo to výtečně!

Zakousnul jsem se do masa, položil ho na zem a začal jíst. Druid mě poplácal po hřbetu, poškrábal na krku, což bylo snad to nejlepší, co mohl udělat a odešel. Dojedl jsem maso a lehl si, Tlapy jsem si natáhl směrem k ohništi a hlavu si položil přes pravou přední. Spokojeně jsem sledoval oheň, nasával poklidnou přírodní atmosféru a snažil se nevzrušit nad krásnými dryádami, které se zde potulovaly. Deryn říkal, že vlkodlaci nespí, ale dostávají se do stavu, kdy jsou stále ve střehu, ale na druhou stranu podřimují. Zavřel jsem oči a tak se snažil o krátké podřimování. Zhluboka jsem se nadechl a vrčivě odfoukl vzduch z plic. Praskání dřeva v ohni mi připomínalo staré časy, kdy jsem vykrádal karavany, zabíjel bohaté a dával chudým. Nesnášel jsem ten příšerný rozdíl mezi bohatými měšťany a chudými rolníky. Ale to nikdy nikdo nepochopí. Levé ucho mi poskočilo, když jsem zaregistroval jemné kroky dryády. Otočil jsem hlavu a dryáda šla s vědrem vody ke mně. Sedla si do tureckého sedu, vzala přírodní hadřík a začala mi mýt kožich. Takové nadstandartní služby bych v lese nečekal. „To je ale hodný vlčák, jen kdyby si tak nesmrděl.“ Řekla dryáda a já se zájmem sledoval její krásně tvarované, pevné prsa, jak pracují v souladu s gravitací a pohyby jejího těla.

„Co se to tam venku děje, Lykantrope, pověz mi to. Druidi nám zakázali opouštět Živý les. Přicházejí k nám bytosti, které páchnou po síře a krvi, ale nechtějí naši krev. Chtějí krev čistých lidí…“ řekla dryáda a namočila hadřík znova do vody a začala mi umývat hlavu.

„Venku zuří válka mezi Prokletými a lidmi. V zemi se začaly objevovat pukliny a z nich vylézají na povrch odporná monstra.“ Pomyslel jsem si, jak bych to řekl, ale dryáda přikývla a odpověděla.

„Náčelník říkal, že tahle stvoření nás nechtějí, protože pro ně nejsme soupeřem a že prý hledají nějakou knihu. Libram nebo něco takového.“

„Libram?“ fascinovalo mě, jak jsem dokázal s dryádou mluvit jenom silou myšlenek. I když, čemu se divím, ony jsou ty, které jsou zástupkyně Matky přírody.

„Knihu kouzel a lektvarů, je psána jako příběh mága, který zemřel v boji s Prokletým. Říká se, že kdo přečte celý Libram, získá jeho sílu a může bojovat s vládcem Prokletých.“ Povídala dryáda a já si nemohl pomoct, když se natáhla a strčila mi prso před čumák. Nenápadně jsem se přiblížil a olízl jí bradavku. „Ale no tak, přece nebudeme zvířata.“ Zasmála se dryáda a já se zájmem sledoval její tvrdnoucí bradavku. „Takhle se to nehodí.“ Dodala.

A já si myslím, že se to hodí až přes příliš, ale je fakt, že nemusím ojet hned první dryádu, která o mě projeví zájem. „Proč ses mě takhle ujala?“ zeptal jsem se a upřel zrak do fialových očí nádherné dryády. „Protože mám slabost pro vlky.“ Laškovně se usmála dryáda. „Jsem Wera a ty?“

„Mě určitě znáš, jsem Avery Allet, ten známý bandita

a lovec monster.“ Odpověděl jsem a dryáda se zalkla.

„Opravdu?!“ zeptala se a já přikývl. „Ty jsi byl vždy vlkodlak?“

„Ne, vlkodlakem jsem ode dneška, měli jsme práci v Solesu, ale objevili jsme se na špatném místě ve špatný moment. Zajali nás a pověsili. Tedy aspoň mě. Já se probudil na zemi během transformace, můj přítel Deryn, mi daroval Lykanskou krev, abych mohl žít dále.“ Povídal jsem svůj příběh. „A co se stalo potom?“ zeptala se se zájmem Wera. „Objevili se tam Prokletí, Jezdci pohromy začali zabíjet, Deryn bojoval s drakem a já, protože jsem zatím nevěděl co dělat, mu asistoval.“ Řekl jsem, přičemž jsem trošku zkroutil pravdu. Nemusí vědět, že náplní mého útoku byla vlastně jenom obrana vzteklým Impům.

„Vy jste zabili draka?“ zeptala se Wera se zatajeným dechem. „Já ne, já utekl. Byl to přerostlý mazlíček jiného Prokletého, který vypadal, že velel jednotkám Prokletých. Jenom silou myšlenky porazil mě i mého přítele a odletěl na drakovi.“ Dopověděl jsem hlavní část příběhu a podíval se smutnýma očkama na Weru. „To je neuvěřitelné a nezranil vás ten drak?“

„Nezranil, ale museli jsme utéct ze Solesu tady, do Živého lesa.“ Dopověděl jsem a dryáda se postavila.

„Můžeš spát u mě v přístřešku, jestli chceš, přitulím se k tvému kožíšku a spokojeně usneme spolu, co ty na to?“ zeptala se s ďábelským úsměvem Wera. To je nabídka, kterou nelze odmítnout.

„Dobře.“ Potvrdil jsem nabídku a následoval Weru do jejího přístřešku mimo tábořiště. Druidi po cestě mrkali na Weru, protože věděli, že dojde na páření různých živočichů a to je přece strašně sexy, že? Tedy, jim to přišlo sexy. Mě to přišlo divné. Přece nechce, aby ji obskákal pes.

„Ty se chceš vyspat s vlkem?“ zeptal jsem se skepticky a Wera se zasmála. „To ne, ale v noci se změníš na člověka a toho já míním využít.“ Řekla a otevřela dvířka do malého, hranatého domečku. Stěny byly z hlíny a střecha z větviček stromů. Docupital jsem dovnitř a Wera postavila vodu.

„Dáme si vývar z borovice, po tom se dobře spí.“ Řekla konverzačním tónem. Se zájmem jsem pozoroval nádherný, kulatý zadeček Wery a čekal na to, až se trošku ukloní.

Dočkal jsem se.

Vyhlédl jsem si své místo, párkrát zakroužil, abych si hezky připravil místo na odpočinek a lehl si. Položil jsem si hlavu na pravou tlapu a sledoval nádherné křivky. Wera mi do misky nalila borovicového čaje a dala mi ku hlavě, pohladila mě po hřbetu, lehla si vedle mě a přitulila se, jak slíbila.

***

Můj odpočinek narušila neznámá bolest v zádech, srst začala zarůstat, šednout a opadat. Vše, co jsem měl společného s vlkodlakem, zmizelo. Moje oblečení zmizelo taky, protože moje transmutace ve vlkodlaka oblečení rozervalo. Chvilku po tom, co jsme dokončili s Werou… ehm, chvilky rozkoše, mi Druidi donesli nové oblečení a já se oblékl. Vystoupil jsem z příbytku a přiběhl ke mně Deryn, taky jako člověk. „Musíme odsud vypadnout, Gardisté chtějí zapálit celý Živý les, pokud se jim nevzdáme.“ Vyhrkl na mě. „Proč jdou po nás, když mají na krku Prokleté?“ zeptal jsem se. „Protože si myslí, že my jsme ti, co všechno zavinili.“ Řekl Deryn a dodal

„Vezmi všechno, co je tvoje, a mizíme odsud.“ Rozkázal Deryn a podal mi krátkou dýku s mithrilovou čepelí.

„Tvoje oblíbená, meč to sice není, ale aspoň něco.“ Řekl Deryn, který místo toho, aby si taky vrznul jako já, sháněl vše potřebné k tomu, abychom mohli pokračovat. Ozvalo se křupání větví, treanti vpustili do lesa Gardisty.

„Kurva, zdrháme, dělej!“ řekl Deryn a začal utíkat napříč lesem. Otočil jsem se, poslal vzdušný polibek Weře a následoval Deryna. Míjeli jsme jeden strom za druhým, uhýbali větvím, přeskakovali kořeny. Za námi se ozývalo vzteklé řinčení zbroje Gardistických jednotek. Neohlíželi jsme se. Spíš jsem využil bezmyšlenkovitého běhu k přemýšlení. Pravidelně jsem dýchal, aby mohl běžet co nejdéle. Velká propast se z nenadání objevila, ale útoky začaly až teď. U Gullina jsme našli zbytky nějakého návodu na výrobu elixíru a Wera mi teď pověděla o záhadném Libramu. Pak taky ten Prokletý v Solesu s drakem. O co tady sakra jde. Chviličku jsem nedával pozor a mrskla mě větev přes obličej. Zavrávoral jsem a zakopl o kořen stromu.

Upadl jsem.

Rychle jsem se poskládal na nohy, chtěl jsem vyběhnout, ale skočil po mě jeden ze Sprinterů. Povalil mě na zem, chytil za vlasy a řval

„Teodricu, mám ho!“ Sprinteři jsou lehce ozbrojení, většinou vysocí a trénování běžci, kteří mají za úkol dohnat prchající zločince. Zapřel jsem se rukou, otočil se a vrazil jsem pěstí Sprinterovi. Moje nově nabitá síla katapultovala Sprintera bokem do bezvědomí. Deryn se zastavil, ohlédl se a málem ho trefil šíp. Rychle jsem se postavil, rozběhl se, po cestě sebral Deryna, postavil ho a pokračovali jsme v běhu. Musel jsem si sáhnout na dno svých sil, běhání lesním porostem mi dělá problémy. Stromovci ale svoji nelibost vůči lidem nenechali bez odpovědi, zablokovali cestu Gardistům a nepustili je dál.

„Deryne, stromovci zablokovali chlupaté, můžeme zpomalit.“ Zařval jsem a Deryn se zastavil, opřel se rukama o stehna a vydýchaval běh lesem. „Zvládáš to?“ zeptal jsem se a Deryn, zpocený, až mu to prosakovalo šatstvem na zádech, se na mě podíval, kývnul a my se v klusu dostali z Živého lesa. Zastavili jsme se na hranici krajiny a lesa a položili si zásadní otázku. „Co teď?“

„Mluvil jsem s Hovniválem, říkal, že bychom měli navštívit jednoho jeho známého v Owlguardu, prý je taky vlkodlak, dá nám speciální vybavení, nějaké peníze a řekne nám něco blíž. Jmenuje se Kilian. Vše, co se děje není náhoda, říkal Hovnivál, útoky na Soles jsou sice normální, ale ten velký Prokletý s drakem se prý jmenuje Hakator, je to Princ temnoty Prokletých. Hledá tady nějakou knihu.“ Řekl Deryn a já zpozorněl. „Libram.“

„Libram?“

„Wera, ta dryáda s kterou jsem se vyspal, mluvila o Libramu, který když přečteš, tak nabudeš síly jeho pisatele. Ten, kdo ho přečte a přežije, má dostatek sil na to, aby bojoval s vládcem Prokletých. Ale kdo ho napsal, kde je a odkud pochází, nevím.“ Řekl jsem své malé procento informací, které jsem zjistil a Deryn se zamyslel. „To by dávalo smysl, proč Jezdci zabili kněžku, ona tu knihu měla.“ Dodal Deryn a my měli jasno v tom, co je naším cílem. Musíme najít ten Libram dříve, než ho najde někdo jiný a použije ve svůj prospěch.

O autorovi
Matti Matyšek
Autor

Fanatik brutální fantastiky, zbraňový znalec a milovník červeného vína. Jednou se v hospodě rozhodl, že napíše knihu a od té doby nedělá nic jiného, než jen píše. Největší fanoušek série Dark Souls pod ostravským smogem.