„A jak jste vlastně zemřel, pane Igby?" zeptal se se zájmem vedle sedící umrlec, bývalý obchodník, Henry Hamilton. Byli sousedé, každou noc se scházeli v bytě, který John Igby předtím obýval celých dvacet let. Ale vždycky počkali, až zdejší noví nájemníci zalehnou. Nechtěli je totiž nijak děsit, měli přece malé děti.

Dobrosrdečný pan Igby, potáhnuv ze své virtuální dýmky, rozvážně pronesl: „Je to poměrně krátká, ale docela poučná historie. Dalo by se říci, že příčinou smrti byla moje hloupá nerozvážnost a pak – jak se tomu obvykle říká – srážka s blbcem. V televizi pořád říkají – neotvírejte různým těm podomním obchodníkům, reklamním agentům, náboženským fanatikům i falešným ouřadům. Ale darmo mluvit ..."
„Tak tak," vpadl mu do řeči pan Hamilton. „Tuhle jsem Vám potkal tu starou Carrotovou, byla úplně černá. No, představte si, nějaký takový hochštapler jí prodal vadný toustovač. Ještě ten večer ho zapnula a doutnala pomalu až do rána."
„Kdo?" zeptal se nechápavě pan Igby.
„Carrotová."
„Aha."
„No omlouvám se, nechtěl jsem Vám přerušit tok myšlenek."
„Ne, nic se nestalo, vážený příteli. Kdeže jsem to skončil?"
„Darmo mluvit ..."
„Prosím?"
„No řekl jste: darmo mluvit ..."
„Jo tak! No jednou, bylo to přesně čtrnáctého července 2007, kdosi zazvonil u dveří. Podíval jsem se kukátkem. Víte, jak takový pohled vypadá. Každý obličej se tam roztáhne jak koblih a když se dotyčný přiblíží, vidíte jen jeho gigantický nos připomínající vydlabanou dýni o Halloweenu. Tak jsem pootevřel dveře. Na řetízek. Přirozeně. Stál vám tam takový mladý vychrtlý mužík. Z obličeje si pamatuju jen obrovské brýle. Tělo připomínalo spíš vařenou nudli, tak bylo urostlý. Myslel jsem, že chce nějaké peníze pro nadaci nebo co. Ale pak mi řekl, víte, takovým smutným, dojemným hlasem, že provádí reklamní akce. Jo, vzpomněl jsem si, co říkali v televizi, ale bylo mi ho tak nějak líto. Vůbec se na tu práci nehodil. Jako by mu to někdo proti jeho vůli přikázal. Jako by byl odsouzený na galeje. Tak jsem ho pustil dovnitř."

„Jste starý dobrák, pane Igby, jako moje teta. Ta si pustila do bytu dva chlápky v černejch oblekách a s kravatou. Patřila do tý generace, která si ještě myslela, že takhle voháknutý choděj jen slušný lidi. Ukázali jí nějakej průkaz a řekli, že jsou od policie. Že se ve čtvrti rozšířily falešný bankovky a že je musej jednu po druhý zkontrolovat. Tak jim nanosila všechno, co doma měla. A že toho zrovna nebylo málo! Prohlídli si to a řekli, že mají podezření, že to jsou ty padělky. Teta lomila rukama, co že bude jako dělat. Napsali jí nějaký potvrzení, že si bankovky půjčujou na podrobnější zkoumání do laboratoře. No pak odešli i s těma prachama. To bylo naposledy, co je viděla. Ty chlapy i ty peníze."

„Copak starej dobrák, spíš starej vůl, kdybyste řekl," chvatně vpadl pan Igby. „Jako vůl jsem toho tichošlápka pustil do bytu i s tím obřím vysavačem, kterej s sebou táhnul. Přešli jsme sem, do obýváku, já se posadil, tam, co jste Vy a on si stoupl tamhle před dveře. Vytáhl nějakej složenej papír a začal z něj číst takovým monotónním hlasem. Pamatuju si to dodnes, ten jeho proslov.

„Vážení zákazníci," začínalo to nevinně. Marně jsem se rozhlížel, ke komu že to ještě mluví v množném čísle. „Jsem potěšen, pokračoval, „že mohu předvádět úklid ve vašem bytě. Byl jsem pro tuto činnost akreditován společností Čistota, s.r.o. Jsem držitelem certifikátu číslo bla bla bla a osvědčení číslo bla bla bla. Mohu se charakterizovat jako spolehlivý, důsledný pracovník. Prošel jsem též nejrůznějšími školeními. Byla pro mě velmi přínosná. Po absolvování kurzu asertivního chování například komunikuji se zákazníky vlídně a přátelsky, i když to pro mě kolikrát není jednoduché. Občas jim i stisknu ruku, a to bych před několika lety nedokázal ani s největším sebezapřením. Ale teď, s pomocí firemního manuálu, jsem schopen tyto zábrany překonat. Alespoň většinou. Také s lidmi pohovořím. Alespoň tak dvě-tři věty, i když si je musím předem napsat na papír. Víte vy vůbec, kolik mě to stojí námahy! Lidé ... ta sebranka. Je to soubor tupých, ohavných a zcela bezcenných objektů. Hovořil bych s nimi třeba i více. Kdyby ovšem byli ochotni poslouchat. Ale je zajímají jen technické parametry našeho vysavače NC 2007. Přitom bych jim chtěl říci tolik věcí o sobě. Jak jsem to měl v životě těžké. Jak mě neměli rodiče rádi, jak mě učitelé šikanovali, jak se mi spolužáci vysmívali a tvrdili, že jsem divný. Vidíte, a teď byste určitě chtěl vědět, jaký má ten vysavač příkon a výkon, jaké sáčky se do něj vkládají a jaká je jeho cena. Že jsem to uhodl?! Tak tady to máte!" ... No a pak mi ten člověk hodil na hlavu návod k obsluze vysavače," dodal pan Igby.

„Skutečně," pronesl uvážlivě pan Hamilton, „zcela netradiční forma prezentace výrobku. A to Vás nenapadlo, že ten člověk je šílenec?"

„To víte, že ano. Ale doufal jsem, že se uklidní a já už ho nějak vylifruju z bytu. To jsem se však děsně mýlil. Jeho řeč totiž ještě neskončila. Zatímco já listoval v návodu a dělal, že mě jeho bláboly tuze zajímají, on mluvil a mluvil. Tak už jen takový výtah z toho dalšího. Rozpažil ruce a děsně vážným hlasem pokračoval: "Ano, tady před Vámi stojí zneuznaný génius a nový spasitel lidstva. Blíží se den, kdy přijde zúčtování. Kdy všem ukážu, že mi nejsou hodni. Kdy se stanu modlou ... Kdy ...," já už nevím co ještě. Prostě končilo to slovy: "Nadejde chvíle, kdy svět bude zase krásný a čistý jako kdysi na počátku. Zbavený špíny, nečistot a lidí. Doufám, že chápete, co je nyní důležité a co musím v zájmu světa udělat."
„A chápal jste to, pane Igby?"
„No, myslel jsem si, že to chápu. Myslel jsem, že chce svět očistit prodejem vysavačů. Tak jsem si řekl, že jeden ten krám od něho koupím, aby byl klid."
„Co on?"
„Ani se neptejte. Rozběsnil se a řval na mě, že jsem nepochopil vůbec nic."
„Co bylo dál?"
„Pak ke mně přistoupil, vytáhl šroubovák a vrazil mi ho do srdce."
„Ajajaj! Bolelo to?"
„Ani ne, byla to rychlovka. Trefil se přesně, asi už měl ten grif v ruce."
„A pak?"
„Představte si. Nehnul ani brvou, vyčistil celý koberec tím svým vysavačem a odešel."
„To jsou dneska lidi!"
„A co Vy? Jak jste umřel Vy, pane Hamiltone?"
„Ále, tamhle dole jsem čekal na ostrůvku na tramvaj. Vzal jsem si lakýrky s gumovou podrážkou. A to jsem neměl dělat. Mrzlo až praštělo. Ujela mi v nepravou chvíli noha a tramvaj mě vlekla dobrých sto metrů za sebou. Pak mě dávali ještě asi měsíc do pořádku ve špitále, než jsem exnul."
„No, neměl jste to vůbec lehký."
„Taky mě ta tramvaj pěkně zřídila, koukejte."
„No fakt, a já jsem si už od počátku říkal, že máte nějakou narušenou auru. To mýho kamaráda, nějakýho Henryho Hetfielda, srazilo taky z tohohle ostrůvku auto. Ale měl smůlu, přežil to, takže se s ním teď fakticky nevidím. Zato ten ožralej řidič to napral o kousek dál do kandelábru a na místě byl mrtvej. Řeknu Vám, ten musel bejt jak slíva. Tuhle jsem ho potkal, šněroval ulici od jednoho kraje ke druhýmu a táhlo z něj jak ze sudu. A to už ten etanol odbourává dobrý dva roky!"
„Co to?" Cukl sebou náhle pan Hamilton, „neslyšel jste nic?"
„Taky mně to přišlo. Támhle v předsíni."
„Víte co, já tam nakouknu, abychom věděli, jestli se nemáme zdejchnout. Kdyby to šly třeba děti na záchod, aby se nás nelekly."
„Tak dobře."

Pan Hamilton proplul dveřmi ven a za chvilku se vrátil. Jeho narušená aura byla světle zelená.
„Copak? Něco se děje?"
„Ani se neptejte, pane Igby. Nebudete z toho mít radost."
Do pokoje se stěnou protáhla další transcendentální bytost.
„Bože!" Zvolal Igby zděšeně, „ten blbec už umřel!"
Před nimi stál malý vychrtlý obrýlený mužík s mohutným vysavačem v ruce.
Pan Hamilton, který ho viděl z boku, povídá: „Asi měl poslední reklamní akci na venkově, bych řek."
„Proč myslíte?" zeptal se Igby.
„Ty vidle," ukázal jeho přítel na postavičku. „Má v zádech zaražený vidle."
Příchozí se zastavil u dveří, z kapsy vytáhl složený papír a začal z něj předčítat monotónním hlasem: „Vážení zákazníci, jsem potěšen, že mohu předvádět úklid ve vašem bytě. Byl jsem pro tuto činnost akreditován společností Čistota, s.r.o. Jsem držitelem certifikátu číslo 831 254 a osvědčení číslo 2525. Mohu se charakterizovat jako spolehlivý, důsledný pracovník. Prošel jsem též nejrůznějšími školeními. Byla pro mě velmi přínosná. Po absolvování kurzu asertivního chování například komunikuji se zákazníky vlídně a přátelsky, i když to kolikrát není pro mě jednoduché. ...."
„Ach jo," vzdychl pan Igby.
„Tak tady máte přesvědčivý důkaz o tom," pronesl pan Hamilton, „že lidská blbost je nesmrtelná."
„Ale co budeme dělat?"
„Musíme se ho stůj co stůj zbavit."
„Ale jak? Je to duch. A ještě ke všemu úplně blbej. Vyhodíte ho dveřma a on přijde stěnou."
Vtom panu Hamiltonovi přilétl na hlavu návod doprovázený mužíkovými slovy: „Vidíte, a teď byste určitě chtěl vědět, jaký má ten vysavač příkon a výkon, jaké sáčky se do nich vkládají a jaká je jeho cena. Že jsem to uhodl?! Tak tady to máte!"
„To je ono!" vykřikl radostně pan Hamilton, kterému se úderem patrně rozsvítilo. „Vyřídíme ho jeho vlastní zbraní."
„Dovolíte," obrátil se k netečné postavě a vytrhl jí z ruky vysavač. Pak ho bleskurychle zapojil do sítě a spustil.
„Co děláte? Vzbudíte Clarkovy!" ozval se pan Igby.
„Bude to jen moment," odpověděl jeho kolega. Napřáhl hadici i s nástavcem na obchodního zástupce. Ten překvapeně vzhlédl od textu, když v tom se jeho kontury protáhly směrem k přístroji. Cosi zahalekal, pak ale zmizel v útrobách přístroje.
„Tak hotovo!" Zamnul si rukama pan Hamilton. „Radši ucpu ten otvor kapesníkem, aby se náhodou neprotáhl ven."
„Myslíte, že takhle nevyleze?" zeptal se s obavami pan Igby, „je to přece duch!"
„Nebojte, ten vysavač je taky z onoho, ... tedy vlastně z našeho, světa, takže ho v sobě udrží. A teď ..."
V sousední ložnici zavrzala postel.
„Teď rychle pryč. Hodíme to do řeky a bude navěky pokoj. Jo ... a zítra zase tady."
Jako závan větru prolétli i s uchopeným vysavačem ven z bytu směrem k nedalekému nábřeží.

Vtom se otevřely dveře.

Přišoural se pan Clark v pyžamu a důkladně prohlédl celou místnost. „To jsem blázen," podrbal se na hlavě a vrátil se do ložnice.
„Kde se zas couráš?" zavrčela rozespalá manželka.
„Ale, měl jsem takový pocit, jako když nám v obýváku někdo luxuje."
„Bóže, kde bereš tyhle hloupý nápady, to fakt nechápu."

Pan Clark vzdychl a zklamaně se přikryl peřinou.