Pokud se podíváte na jakýkoliv žebříček nejlepších komiksů všech dob, s pravděpodobností, blížící se stům procentům, tam naleznete nějaký, který má na svědomí Alan Moore. V předchozím článku jsme rozebrali jeho život, dílo a názory a nyní je čas si projít vše, co můžete najít v nabídce tuzemských knihkupců. Nezáleží, kterou knihou začnete. Každá umí překvapit svou neotřelostí, i po tolika letech svěžím a neokoukaným přístupem a bude ozdobou každé komiksové sbírky. Okultista, vegetarián, anarchista, kouzelník, fousatý poustevník, král komiksových scénářů. To vše je výjimečný Alan Moore.

Kameňák a další příběhy

Alan Moore si dokázal vždy poradit s jakýmkoliv námětem a zadáním. Co by to byl za komiksového autora, kdyby si alespoň jednou nesáhl na Batmana. A přece je příběh s názvem Kameňák moorovsky divně jiný a dechvyrážející. V jeho podání sledujeme narození Jokera. Není to příběh plný akce a nadnesených hlášek. Je to pohled do duše do kouta zahnaného člověka, který nedostal na výběr a udělá cokoliv, aby zachránil někoho, koho miluje. Moore v Kameňáku s lehkostí sobě vlastní představuje hrdiny i padouchy v jejich lidské a mnohem uvěřitelnější podobě a některé scény se vám zaryjí do mysli tak hluboko, že už je dost možná nikdy ven nedostanete. Není divu, že Kameňák se stal jedním ze základních kamenů Batmanovského světa a řada autorů se jej snaží do nekonečna napodobovat a citovat.

Liga výjimečných

Nápad vzít hrdiny klasické dobrodružné literatury, udělat z nich superhrdinský tým, narvat vše odkazy na kulturu i popkulturu, přidat Julesa Vernea a navrch ideálně plácnout mimozemšťany snažící se v létajících talířích vyhladit lidstvo, z toho by se zbláznila většina autorů a scénáristů. Tohle přece nemůže nikdy fungovat! Jenže ono ano. Alan Moore ve dvoudílné Lize výjimečných ukazuje, že i ten nejbláznivější recept na dort jde uvařit, pokud trpíte alespoň lehkou formou geniality. Liga vás přenese do doby objevů, vynálezů, gentlemanů, do doby, kdy bylo možné úplně vše, pokud byl člověk dobře upraven a jeho sluha vždy připraven. Třebaže Moore vykrádá co se dá, výsledný mix je svěží, zábavný a plný akce a napětí.

Superman: Co se stalo s Mužem zítřka?

Položme si jednoduchou otázku: Proč je Alan Moore jedním z nejoceňovanějších komiksových scénáristů historie? A odpovězme si jednoduše: Protože se nebojí! Nemá problém se ujmout největších superhdinských ikon jako je Batman či Superman, ale nikdy se před nimi neskloní. Nebude se vůbec zabývat tím, aby nepošramotil jejich léty budovanou ikonickou pověst, ale rovnou je přetransformuje k obrazu svému. Vezme to z fanouškovské strany, která si často klade otázky proč je to tak či onak a postaví hrdinu na jejich lidskou úroveň. Zbaví ho patosu i pompézního pozlátka a tím hodí rozpálenou rukavici pod nohy celé scénáristické obce. Jenže ji málokdo dokáže zvednout tak, aby si nespálil prsty. Pokud se na Alana Moora podíváte, tak v jeho obličeji, ozdobeném nezkrotnými vlasy a divokými vousy, vidíte oči s dětskou jiskrou, kterou dospělí věkem ztrácí. Ono nadšení, které znají všichni, když poprvé objeví příběh, který je chytne za srdce a na nějž budou ještě dlouho a rádi vzpomínat. Prvotní nadšení z objevených světů, které otevírají brány fantazie, z něj totiž nikdy nevyprchalo. Ale to je jen jedna strana mince, tou druhou je rozum. Moore přemýšlí nad činy i jejich následky, dává si věci do souvislostí než vysloví resumé a obklopí je svou sečtělostí a vzdělaností. Supermanovský příběh v duchu staré komiksové školy Co se stalo s Mužem zítřka? opatřil jednoduchou premisou. Dal muži s eskem na hrudi pocity obyčejného smrtelníka, každého z nás, a nechal jej tápat ve světě spletitých emocí a pochyb. Najednou tady byl někdo s pochybami o vlastním já, někdo komu jsme všichni my normální rovni. Najednou se tomuto nedostižnému kryptoňanovi můžeme podívat zpříma do očí a víte co? Můžeme si i šťouchnout do jeho slabostí. Na druhou stranu tady Moore předvedl něco, co nebude sedět všem. Nebo možná většině. A ta si pak taky ráda žduchne do ikony.

Swamp Thing – Bažináč

Nebýt Bažináče Moorovi by nad hlavou nerotovala scénáristická svatozář. Byla to první série, kterou dostal od DC jako danajský dar. Swamp Thing byla postava, ve které nakladatelství cítilo potenciál, ale ten nebyl nikdy pořádně tvůrci vydolován. Alespoň do doby než se jí chytil Alan Moore, který to celé postavil naruby, restartoval ji a zpopularizoval. Když mu tenkrát z DC volali, jestli by se Bažináče nechtěl ujmout, tak nejprve zavěsil, protože si myslel, že mu volá nějaký dávný klient, který si zrovna šňupnul vtipnou kaši. Poté, co pochopil, že nejde o jokerovský žertík, ale o realitu, si dal podmínku, že to ale celé chce pojmout po svém a nesmí mu být v experimentátorství kladeny meze. A ze sluchátka se ozvalo Ale, ovšem! A tak postava stvořená Lenem Weinem a Bernim Wrightsonem dostala nové bláto do motoru. Z týpka, který se nešťastnou náhodou stal americkým bratrancem Jožina z bažin a co si vzal za úkol chránit celou flóru, se pod Moorovou taktovkou stalo regulérní monstrum bez špetky lidskosti. Hororové a fantasy kulisy jsou fajn, ale přiznejme si, že na tohohle autora je to poněkud málo. Takže byla vybudována celá mytologie smrdící bažinou podobně jako Lovecraftovy pochmurné vize. Bažináč se stal jedním z ochránců rostlin, kteří jsou tady už od počátků věků a jsou sdruženi v aktivistické úderce zvané Parlament Stromů. K tomu všemu byly přihrány současné otázky ohledně životního prostředí či sociální (ne)rovnosti, aby měl čtenář po večerech i o čem přemýšlet. Letitý vegetarián Moore zde psal nejen svými magickými vizemi, ale rovněž srdcem. A pak už jsou jen příběhy, báje a legendy… jako třeba ta, že v sešitech 37 – 50 se poprvé objevil jakýsi podivný cynický chlapík, který vypadal jako Sting zamlada a v občance měl napsáno John Constantine.

Top 10

Co si má společnost počít, když se v ní přemnoží superhrdinové? Neopolis je obrovské město, do kterého se všichni takoví sestěhovali a snaží se žít životy tak normální, jak jen jim to jejich situace dovolí. I v takovém městě je potřeba někoho, kdo bude dohlížet na pořádek a bezpečnost jejich obyvatel. Právě od toho jsou tu policisté Desátého okrsku, kterým se někdy říká právě Top 10. Moore ve dvou knihách rozjíždí propletený příběh s mnoha odbočkami a vedlejšími linkami, který jakoby vypadl z nějakého detektivního seriálu z policejního prostředí. Tento seriálový efekt ještě umocňuje samotné technické řešení panelů a jejich časování, kdy sledujete rozhovor v rámci jednoho příběhu a ten plynule přechází v jinou linii a ideálně se někde na pozadí zase děje něco úplně jiného a vy máte pocit, že si vás Moore vodí po stránkách jako kočka myš a vy mu to žerete i s navijákem. Právě Top 10 je příkladem naprosté geniality práce s komiksem a pochopení jeho principů. Když si navíc uvědomíte, že kromě toho obě knihy přímo přetékají nápady, referencemi a překvapujícími detaily, musíte během jeho čtení několikrát uznale pokynout hlavou a postesknout si, že těch stránek je nakonec až smutně málo…

Smax

Pokud máte rádi komiks Top 10, tak Smax vám musí udělat radost. Hrdinové Jeff Smax a Toybox, které znáte z desítky, vás v něm vezmou na výlet do Smaxova rodiště. Je to výlet do fantasy pohádkového světa, kde se budete  při četbě culit jako z jara. Je to svět, v němž je věda neznámou věcí a magie vládne světu plnému těch nejroztodivnějších postaviček. Nutno místě poznamenat, že tady se nevyřádil jen Moore, ale taky kreslíř Zander Cannon. Moore ve velmi svižném a sobě vlastním stylu pokračuje v odkazování. V Lize výjimečných si pohrál s viktoriánskou érou, v Top 10 s komiksy a ve Smaxu si vzal na paškál fantasy. A taková fantasy ukuchtěná v jeho stylu musí šmakovat nejen těm co po večerech běhají po lesích a hrají si na Conana nebo Legolase, ale i těm pro které jsou celé tyhle bájné světy něčím, co vymysleli autoři, kteří původně chtěli psát pohádky, ale nechtěli před svým okolím vypadat jako pederasti. Alan Moore v tomto komiksu upustil od své vážné, badatelské, seriózní i striktní tváře a probudil v sobě démonicky vtipné dítě. Fantasy ještě nikdy nebyla tak infantilně sexy.

V jako Vendeta

Světem prošla jaderná válka. Afrika i téměř celá Evropa je jen radioaktivní pustina. Anglie je shodou okolností a politických rozhodnutí ušetřena a bojuje s krizí, která tady nikdy nebyla. Hospodářství i životní prostředí je v troskách. Vlády se ujímá tvrdý fašistický režim a společnost přežívá v prostředí, proti jemuž působí i Orwellův rok 1984 jako období hippies. Nepřetržitý dohled, vymývání mozků, příděly, represe, nesvoboda, tajná policie, nespravedlnost, koncentrační tábory, temno… A jedna osoba, která se rozhodla vše zničit, přivést do společnosti chaos, anarchii a osvobodit lidskou vůli. Vedlejším efektem je, jen tak mimochodem, krevní pomsta, vendeta. Co všechno může jedinci projít, když bojuje za svou vyšší pravdu? A jaké to jsou cíle? Co je hra a co je skutečnost? Když budete opravdu tiše číst a dávat pozor, začnete odhalovat jednotlivé vrstvy a souvislosti a nakonec chtě nechtě zůstanete sedět s otevřenou pusou a pocitem, že stejně víte úplné prd. V jako Vendeta je temný komiks o výletu nejen do temných zákoutí lidské mysli, ale také celé lidské společnosti a ukazuje, že probíjet se proti proudu má smysl. A chtít v komiksu probírat opravdu vážné a dospělé témata taky.

Watchmen - Strážci

Vybrat z díla Alana Moora jediný komiks a označit jej za to nejlepší, co napsal, je těžší, než se na první pohled zdá. Někdo obdivuje Vendetu za svou hloubku, jiný Top 10 za úžasnou strukturu děje a nekonečný nával nápadů a pak se objeví další, který nedá nikdy dopustit na Z pekla, protože… Strážci se ale v podobných žebříčcích objevují častěji, než jiné knihy a stali se jakýmsi symbolem snahy o reformu superhrdinského komiksu. Ale taky je to dost možná tím, že ve Strážcích si Moore položil otázku, která napadla snad každého z nás - co kdyby byli superhrdinové jen obyčejní lidé? Má právo jedinec vzít spravedlnost do vlastních rukou? Kdo na něj má dohlížet? Ale hlavně, co bude se světem, ve kterém se z ničeho nic objeví opravdový nadčlověk? Moore ve Strážcích ukazuje, že nechat lidstvo starat se samo o sebe možná není až tak dobrý nápad, protože produkuje jedince, kteří se ho snaží zničit. A nebyl by to Moore, kdyby mezi všechny tyto otázky a motivy neschoval opět civilní příběh plný nadějí, lidského trápení, psychologie, životních pravd, cestování v čase a kvanta. Strážci je komiks, který vás donutí přemýšlet, ať už chcete nebo nechcete a dost možná odhalíte všechny jeho detaily a drobnosti až po několikátém čtení. Jestli toto definuje komiksový Olymp, tak jsou Strážci na jeho vrcholu naprosto oprávněně.

WildC.A.T.s – Návrat domů

Tenhle komiks není zrovna Moorovým majstrštychem, alespoň se to všeobecně tvrdí. Přesto u nás vyšel, protože jméno scénáristy je určitou zárukou jak kvality, tak samozřejmě i prodejnosti. Muž s hřívou a vousy je známý tím, že si se superhrdiny v podstatě dělá co chce a ani tento komiks není výjimkou. Jeho problém je však v tom, že u nás vyšel jen určitý segment tohoto díla. Pokud vezmeme originální americké sešitovky, tak zde začínáme číslem 21. Jsme uprostřed něčeho, o čem víme celkem prd. Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka se už seznámili s Jarkou Metelkou i Mirkem Dušínem. Čo to tárám… Jo, chci říct, že WildC.A.T.s je superhrdinská týmovka, kde se setkáváme s někým, kdo se už minimálně dvacet čísel zná. A navíc jen v jakémsi výseku, protože vlastně víme další prd jak to všechno dopadne. Jak soudit pětichodové degustační menu, když jste dostali jen polívku?

Ztracené dívky

Pokud jste někdy slyšeli nebo viděli jak Alan Moore hovoří o sexu, nutně vám musí dojít, že ho bere jako přirozenou součást lidství, tak jak se má. Nedívá se na nic skrz prsty, ani s červenajícím se obličejem neztrácí slova. V téhle knize se pornografie proplétá s uměním a ta hranice je tak tenká, že v sobě skrývá výbušnost chtíče. A nebyl by to Moore, aby to ještě více nezašmodrchal. Na pomoc si vzal tři nejslavnější díla anglické literatury pro děti: Alenku v říši divů, Petra Pana a Čaroděje ze země Oz. Přidal jim libido jako z pohádky s hvězdičkou. Tři dívky z pohádek – Dorotka, Wendy a Alenka – se před začátkem první světové války setkávají v zapadlém švýcarském hotelu. Pak Moorovi asi začne našeptávat podobný podivín jakým byl Sigmund Freud, protože jejich bájné příběhy vykládá jako sexuální traumata získaná v dětství. Třeba pád Alenky do králičí nory je vyložen jako obraz zneužití v dětství… Moore nasazuje svým čtenářům brouky do hlavy a nechává je tápat nejen v příběhu, ale hlavně v sobě. Chce předložit pornografii, za kterou se nemusíte stydět, ale zároveň nehodlá definovat její hranice. Je pak na každém, jak to pobere a co to s ním udělá. Názory se různí a myslím, že lecjaký farář by při vyslyšení obsahu Ztracených dívek rotoval ve zpovědnici jako čamrda. Je to tedy umění nebo je to pornografie? Je to obojí, bratři a sestry! Nízké i vysoké pudy zde jedno jsou! Moore byl za tento smilný opus magnum v několika zemích nařčen z dětské pornografie… Takže je celkem s podivem, že v zemi kde Včelí medvídky obviňují z rasizmu to prošlo. Ale prošla by i masturbující Mánička, zneužívaná Ája a sexuálně tápající Amálka? A nezapomeňte, že Moore je detailofil! A kde jinde měl najít oporu než v ilustracích své ženy? Ty jsou mimochodem rajcovní nejen v jejím stylu kresby. Melinda Gebbieová dokonce prohlásila něco ve smyslu, že se jedná o tak hezké péčko, že i ženy v něm najdou zalíbení. Ztracené dívky, spolu se sadou papírových ubrousků, jsou určeny především mravokárcům jako studijní podklad k jejich plamenným litaniím.

Z pekla

Jack Rozparovač – největší fenomén kriminalistiky všech dob. Nejslavnější sériový vrah, který nebyl nikdy dopaden. Hypotéz o tom, kdo to byl a proč vykonával činy, které vyděsily celou viktoriánskou Anglii, je nespočet. Badatelé případu vydali množství odborných knih a statí, které se objevují i po více než sto letech od mordů v londýnské chudinské čtvrti Whitechapel. Moore coby šarlatán a mág, který svým vyprávěním dokáže strhnout davy, dokáže vidět věci komplexně a slučovat různé střípky mozaiky v jeden kompaktní celek, který poté vypráví nezaměnitelným stylem. Pokud se Jacka Rozparovače ujme právě Alan Moore, vznikne napínavé thrillerové drama, které bude stěží hledat konkurenci. O interesantnosti a výjimečnosti Z pekla svědčí nejen množství ocenění, ale také neustálé znovu vydávání. Vyprávění jde na dřeň věci, ale zároveň je dostatečně květnaté a okouzlující. A přitom nadmíru depresivní. Nejedná se detektivku v tom smyslu, že by čtenář musel hádat vraha. Naopak tyhle karty jsou odhaleny v podstatě od začátku a autor spíše předkládá konspirační svědectví zahalené do historicko-dramatického hávu. Přináší jak pohnutky či citové výlevy hlavních zúčastněných, tak mystiku pocházející ze zednářské lóže. Aristokratické radovánky i běžný život městské spodiny. Melodrama o šestnácti dějstvích je nejen důkladnou faktografickou studií případu, ale zároveň výrazným literárním dílem s potenciálem uchvátit snad každého, který nepřestal číst zaklapnutím Honzíkovy cesty v první třídě. Ripperologové a Mooromilci totiž ještě nikdy nezažili toliko orgasmů. Co na tom, že přicházejí Z PEKLA!

Alan Moore – mág, anarchista a král komiksové scenáristiky