Rok utekl, jako když vlk pšoukne a opětovně jsem byl vyzván, abych sepsal své nejlepší a nejhorší fanouškovsko-redaktorské zážitky za uplynulé kalendářní období. Rok 2015 nebyl tentokráte hektický jen v osobním životě, ale i jako milec knih, filmů a komiksů, jsem si ho pořádně užil. Nejenže přišla potřebná a žádaná hojnost, ale s ní ruku v ruce i potřebná kvalita. Vzhledem k tomu, že život se na rozdíl od chleba nemaže, tak vynecháme bezpohlavní prostory a pojďme rovnou na mé subjektivní řešení problému nazvaného Redaktorská onanie 2016. Už tak to bude dlouhé jak penis afroamerického pornoherce. Jen bych upozornil, že jsem se pokoušel vybrat z produktů tomuto serveru ideově blízkých, protože kdybych to měl brát moc ze široka, tak by mi došel inkoust ve Wordu.
Začneme filmovými přírůstky. Za zcela zásadní považuji digitalizaci starých československých filmů, protože některým dobrá kvalita přijde velmi k duhu. Jiné by se zase měly pro výstrahu spálit. Jednoznačně to prospívá filmům geniálního hračičky Karla Zemana, letos mluví za vše restaurování Vynálezu zkázy. Když už jsme u tohoto nadčasového tvůrce, tak nejde opomenout celkem zdařilý dokumentární snímek Filmový dobrodruh Karel Zeman a povedenou knižní publikaci Karel Zeman a jeho kouzelný svět. Akorát si pořád říkám, že to je s ohledem na tohoto významného tvůrce celkem málo, když se podíváte na fakt, že o kdejaké kundě z řad našich nedomrdlých celebrit se popíše a natočí tolik… Filmovou mystifikaci v praxi opět předvádí režisér Petr Zelenka, snímek Ztraceni v Mnichově krásně navazuje na jeho ranou pseudodokumentární tvorbu. Četl jsem na tenhle film celkem dost recenzí a viděl i nějakou diskuzi v debatním pořadu na Artu, ale mám pocit, že přes všechny kritické názory a bláboly nezazněla jedna zcela zásadní věc. Petr Zelenka svou tvorbou totiž zcela jistě patří ke světové špičce žánru, který se nazývá mockument!
Na rozdíl od mnohých se nebudu rozplývat nad novými superhrdinskými filmy, ani vynášet ortel nad sedmými Hvězdnými válkami či tát nad novými dobrodružstvími agenta bez bázně a hany se sériovým číslem 007. Čím jsem starší, tím víc jdou tyhle blockbustery mimo mě. Nedávno se objevil rozhovor s Alanem Moorem, kde mimo jiné říká „Nemyslím si, že superhrdinové jsou k něčemu dobří. Myslím, že alarmujícím je, že máme publikum dospělých, kteří jdou na nový film Avengers a těší se z konceptů a znaků, které vznikly k tomu, aby bavily dvanáctiletého kluka v padesátých letech“. Nechci rozlouskávat tvrdý ořech, jestli superhrdinové k něčemu jsou nebo ne, ale mám celkem silný pocit, že mnoho fanoušků u nich poněkud zakrnělo. Nový Mad Max je sice super, ale můžu o něm říct něco jiného, než že jde o parádní dvouhodinový videoklip, kde psal scénář nějaký hobit, co šel tam a zase zpátky? To Ex Machina udělala velkou radost, protože krom občasných triků se pyšní i kvalitním scénářem, a to je v dnešní době skoro nevídaná věc. Opačným příkladem a tedy palcem k zemi budiž Nesmrtelný, který zdařile ukazuje, jak se dobrý nápad dá pohřbít debilním scénáristou s kýčovitým viděním.
Scottovu Marťanovi bohužel zase na bodech ubírá amerikanizovaná pompéznost. Jak ze známého námětu vytřískat co nejvíc a přidat k tomu něco nového, naopak ukazuje Alice Nelis v letošní adaptaci známé pohádky Sedmero krkavců. Svým aktuálním snímkem překvapil určitě i Night Shyamalan, jehož The Visit mu celkem napravuje reputaci, kterou si soustavně kurví mnoho posledních let. Když už jsem u mých oblíbených hororů, tak absolutorium si zaslouží Bone Tomahawk s Kurtem Russellem, který coby herec nabral druhý dech. Del Torův Purpurový vrch zabil krásnou vizualizaci a dobrou atmosféru svým přestřeleným koncem a Jáklův Ghoul s dobrým okultním východním motivem je naprosto zničen jeho nestoudným pohledem k západu. Dobrou atmosférou a filmařinou staré školy se pyšní povedené Neutečeš a Britové zabodovali lesní nadháněčkou The Woods. Jediným zcela tuzemským hororem, který i přes evidentně nízký rozpočet a malou tvůrčí praxi, může znamenat příslib do budoucna je Nenasytná Tiffany. Za zmínku určitě stojí velké filmy s drobnými názvy Malý princ a Malý Pán. Pokud bych měl určit absolutní filmovou sračku roku, tak nic řidšího a katastrofičtějšího než San Andreas jsem asi neviděl. Určitě jsou hůř natočené snímky, ale tohle je hovno vytlačené s pompou a za zvuku americké hymny. Co se týče seriálů, tak stíhám sledovat jen American Horror Story a musím říct, že dosud jsem s pátou řadou velmi spokojen.
Co se týče knížek, tak se nějak stíhají rok od roku hůř a hůř. Absolutní jistotou a krásou je série Juraje Červenáka Stein a Barbarič, jejíž třetí díl vydaný letos – Ohnivé znamení – je opět historickou detektivní parádou, která je čtivá a míří do černého. Tentokráte i s hororovým aroma. Co víc si přát. Když už jsme u těch detektivek, tak následovník Pana Mercedesa od Stephena Kinga se před Vánoci dočkal pokračování v podobě Práva nálezce, které si s napínavostí a čtivostí prvního dílu vůbec nezadá. Tahle detektivní poloha Štefanu Královi evidentně svědčí. To, že tenhle autor nezapomněl ani na své kořeny, dokazuje další u nás letos vydaná kniha, Revival. V ní proklel Boha a elektřině dal nadpřirozené vlastnosti. Není to špatné, ale přiznejme si, že ty detektivky mu teď jdou o něco lépe.
Móda spisovatelů fantastiky psát detektivky či detektivní thrillery je evidentně na vzestupu, tak mi dovolte ještě zmínit povedenou Mrtvou šelmu, kterou napsal Jiří Walker Procházka spolu se svou ženou Klárou Smolíkovou. Jedná se o první díl počínající série Souřadnice zločinu. Čtivost se tomuto dílu nedá upřít, ale přiznávám, že u mě zde vítězí neotřelá forma střídání vyprávění nad zápletkou samotnou. Je velmi potěšující zprávou, že někdo ujal vydávání knih Neila Gaimana, které jsou určené prioritně dětem. Parádní fantazie Naštěstí (ne)máme mléko či Spáčka a vřeteno udělají radost nejen malým fantastům, ale rozhodně i těm velkým. Nutno zmínit i další povedený autorův výbor z povídkového a básnického díla Předběžné varování: Krátké fikce a disturbance, které opět dokazuje, že Gaiman má nápadů na rozdávaní. Třešničkou na duchařském dortu je Dům na kopci Shirley Jacksonové. Nejen fanoušci, ale i nakladatelé dohánějí resty, protože originální vydání téhle hororové klasiky se datuje do roku 1959.
Pokud toužíte po něčem neotřelém, co hned tak nepotkáte, mohu doporučit Vavřince Szeghalmiho Listy ze světa stínů, které jsou mystifikačně-historickým-hororem z lékařského prostředí. „Na tajňačku“ je sepsal maďarský literární historik Krisztián Alt. Jen předestírám, že se bude asi trochu rvát s používaným jazykem. O to je však výsledný dojem zajímavější. Zatím pokaždé se v odvrácené straně mého ročního hodnocení objevila románová adaptace komiksových příběhů Václava Šorela. Letos vyšel závěrečný díl trilogie nazvaný Odysseus. Vzhledem k tomu, že novinka nemá původní komiksovou předlohu a není tudíž s čím srovnávat – je tohle jenom blbá a nudná knížka navazující na dvě katastrofické. Jako jedinec recenzně činný jsem občas nucen přečíst i knihy, které bych si dobrovolně nevybral. Někdy je to příjemné překvapení, jindy zase čiré zlo. Jako v případě mladé ambiciózní spisovatelky Janine Pečenkové a jejího dívčího esoterického románu Světlo. Pokud vyznáváte lásku až za hrob, vonné tyčinky, aury, čakry, motivační příběhy o nýmandech a vybíráte si partnery na základě světla, které je provází, nezbývá, než tenhle počin pro ezopiče vřele doporučit.
A jsme u oblíbené kategorie komiksů. Vzhledem k tomu, že nějakou topku na tohle téma budu psát i pro webovky časopisu XB-1, tak to teď vezmeme letem světem. Nejlepší série, které aktuálně vycházejí, jsou samozřejmě Zámek a klíč a Mýty. Pak je pár dobrých jako Hellboy, Usagi Yojimbo, Živí mrtví, Goon, 100 nábojů a další. Což mi hned evokuje jakým směrem v téhle kategorii poslat vztyčený prostředník. Pokud BB/art bude věren šeptandě, že už nebudou vycházet série Sága, Americký upír, All star western a hlavně Planetary, tak budu hodně nasraný a v podstatě je to úplně na piču! (bez pardonu) Stejně jak tohle nakladatelství kdysi ukončilo zničehonic vydávání evropských sérií, tak aktuálně to vypadá podobně i s těmi zaoceánskými. Problém je v tom, že pak nakladatelé brečí, že si série nikdo nekupuje, ale sami si neuvědomují, že svým přístupem k tomu dost napomáhají. Na co si začít pořizovat sérii, když máte pravděpodobnost, že nakonec jí budete mít půlku a můžete si s pak akorát vytírat prdel? Nevydáváte komiksy rok, ani dva, abyste nebyli schopni odhadnout, co se bude prodávat, aby to mělo nějaký smysl a vyšlo to nakonec celé… Tak vydávejte jen samostatné booky a bude… nebo to je tak strašný problém? Mám rád spoustu komiksů, které BB/art vydal a v tomto nakladatelství pracuje hodně milých a sympatických lidí, ale tenhle rádoby přístup mě nebetyčně sere. Mimochodem třeba druhé vydání komiksů Alana Moora (samozřejmě nejen) V jako vendeta a Z pekla určitě potěšilo mnohé. Criminal: Poslední z nevinných je rovněž počinem, který potěší fanoušky dospělého komiksu. Detektivka a barevný noir z pera Eda Brubakera je jednoduše nadprůměrná. Stejně jako superhdinský komiks pro dospělé Lex Luthor: Muž z oceli od Briana Azzarella. Z BB věcí chybí ještě zmínit povedený (hlavně kresbou) druhý díl Jerieho Candide.
Z tuzemských věcí nejde opomenout fantastický komiks od Toy Box Moje kniha Vinnetou. Děsivé radosti Michala Suchánka zase udělaly radost svou světově konkurenceschopnou kresbou. Z domácích počinů musím přidat i radostný fakt, že díky úsilí Kláry Smolíkové začal vycházet komiksový časák pro menší čtenáře Bublifuk. Doufám, že nadšení bude odměněno přízní fanoušků a z toho počinu se stane stálice. Slovák publikující v česku Daniel Majling vydal letos svůj existencionální komiksový román Rudo, který stojí za řeč. Zvláště pokud jste cynici a máte nálady jako Woody Allen. Ale zase nejlepší, co tu vyšlo, to rozhodně není, ale Muriel je opravdu dost rolákově-intelektuální cena. Nového Snyderova Batmana jsem ještě nečetl, ale za ježíšovské peníze už je objednaný, tak uvidíme. Za to u Sandmana: Lovci snů a 1602 od Neila Gaimana jsem přesvědčen, že jsou dost dobré a zaslouží si pozornost komiksových fanoušků. Stejně jako dva nově vydané počiny Davida B. – Král Špunt a Zahrada ve zbrani a jiné příběhy. Říkejte si, co chcete, ale z Mistrovských děl evropského komiksu oceňuji hlavně Bilalovu Teorii rozpadu. Sice ta spoře oděná erotomanka taky není k zahození, ale pokud nevidíte jen vnady, ale jde vám taky o příběh, tak o kozy prohrává. S velkou slávou se ze zatáčky vyřítil stripový Autobus řízený Paulem Kirchnerem. Pravda, počin je to parádní a jen doufám, že nakladatelství Trystero brzo nedojde benzín. Skončíme poeticky, protože pokud vás unese Řeka Alessandra Sanny, umíte ještě snít a máte fantazii, a to je v žánrech, o kterých tady je celou dobu řeč po čertech důležité.
Tak snad zas za rok, plantážníci!
