Dobrý den, jménem naší kulturně-rekreační agentury vás vítám na našem programu Po stopách japonského filmového horroru. Hezky se připoutejte, bedlivě sledujte. Popcorn je nalevo, ručník na utření smrtelného potu pod vámi, blicí pytlíky napravo. Nevyrušujte. Diskuse bude v neděli. Dnes si poradíme, jak správně nainstalovat fontánu, aby nádherně stříkala. Samozřejmě rudě, protože to je vidět mnohem více. A je to záživnější.
Asi už vám došlo, že nějak striktně vymezit jednotlivé škatulky japonského horrorového žánru je prakticky nemožné a že tématické řazení částí tohoto seriálu je jen čistě mým subjektivním rozhodnutím o čem, kde a kdy psát. Nejinak tomu bude i dnes, většina filmů, o nichž si řekneme pár slov, mohla již být zmíněna ve skoro kterékoliv předcházející části. Ale důležité je, že si o nich přečteme, ne to kdy a kde si o nich přečteme. No ne?
Dnes sice zabrousíme i o pár desetiletí dál, budeme se však v převážné míře koncentrovat na tzv. Novou vlnu japonského gore, tedy první desetiletí 21. století. Začněme tedy v půlce sedmdesátých let 20. století. Zatímco tehdy ještě opravdu, ale opravdu maličký eraserheádek hrál v tmavém pytlíku na honěnou se svými potencionálními sourozenci a Češi si kousali nehty u majora Zemana, který jim říkal, jak to tehdá bylo, v Japonsku Makiguchi Yuuji upustil páru svým sadistickým představám a vytvořil Tokugawa onna keibatsu-emaki: Ushi-zaki no kei (1976). Trošku ve stylu shaolinského výcviku natočil v podstatě dvoupříběhové „romantické“ drama o nešťastné lásce, ztrestané krutým, opravdu krutým, vždyť je to romantické drama, neznám nic krutějšího, trestem. Ač je v obou případech dějová linie takřka stejná: někde v 17. století se muž seznámí se ženou, prohřeší se proti zákonu a jsou za to potrestáni. Oba samozřejmě. A tím teoreticky příběhová linie končí (ve druhém příběhu je rozvedena trošku více) a nastupuje to hlavní, onen trest, který se stává instruktážním videem, co všechno lze s lidským tělem udělat a jak si s ním pohrát v tom nesexuálním smyslu a dle pravidla: „Slabý se stává obětí silnějšího, to je pravidlo lidstva. Krutosti byly způsobovány všude od jeho počátků.“
Další romantický drasťák, tentokrát však notně říznutý pornem, natočil Sato Toshiki o dvanáct let později. Pravděpodobně se nedostanete k jiné verzi než té, v níž jsou detailní sexuální scény rozkostičkovány, ale nebojte, gore scény jsou v plné parádě. Akai hôkokusho: senketsu no tenshi: akumabarai satsujin ken (1988) nás seznámí se zdravotní sestřičkou Tomoko, která se zamiluje do jednoho pacienta, rockera Masaa. Samozřejmě se před svatbou řádně a často tělesně otestují, ono po sňatku se reklamuje už trošku komplikovaně, ale vše funguje jak má, ke všeobecné spokojenosti. Ovšem jen do doby, než Masaa posedne démon, kterého se pokusí vymýtit jejich někdejší spolužák ze školy Kawakami. Démon je však hluboko v Masaových střevech a na obvyklé vymítání nijak nereflektuje. Ale nebojte, jsme přece v Japonsku. Takže se bude čvachtat.
A teď přeskočme rovnou celých dvacet let a skočme přímo doprostřed vlajkové lodi moderního japonského gore, zřejmě toho nejlepšího. Dnes již klasika Tôkyô zankoku keisatsu (2008) je pokusem o něco jako umělecké gore. Mluvíme samozřejmě hlavně o té vizuální formě, příběh policistky, která po městě plném různých mutantů (až vám z toho bude hlava přecházet) pátrá po tajemném inženýrovi (pamatujete si ještě mé upozornění z jednoho z předcházejících dílů?), který podobné mutanty vytváří, je sice jen tak aby se neřeklo, přesto je souvislejší a ucelenější než takřka u všech následujících filmů. S tímhle si Yoshihiro Nishimura prostě vyhrál. Ať už se jedná o masky, stříkající krev (v tomhle ohledu opravdu až umělecky pojatou) nebo reklamy úchylné tak, že by v klidu a bez povšimnutí prošly snad jen v hlavním vysílacím čase TV Nova. Kromě vizuální stránky a šílené tvůrčí představivosti za pozornost stojí výborná Eihi Shiina, která se z nevinně kruté Asami z Oodishon změnila v tvrdou policistku neostýchající se ohánět hned dvěma motorovými pilami nebo létat na bazuce.
Snad jako pokračování, snad jako jakýsi bonus pro nejvěrnější fanoušky, snad jako ukázka, co všechno ještě japonská filmařská mysl dokáže vymyslet a zrealizovat, byl do slzavého údolí stínů, chmur a bolesti (to zní lépe, než suchopárné „svět“, ne?) vypuštěn bezmála pětačtyřicetiminutový 63-fun-go (2009). Ten trošku dále (alternativně) rozvíjí osudy šéfa tokijské gore policejní squadry Yukihida Bennyho z Tôkyô zankoku keisatsu. A držel-li se tento celovečerák ještě jakž tak normality, tenhle třípovídkový „kraťas“ už je naprostý úlet. Posuďte sami – žena, co se změní v psa, nechá si své končetiny rozemlít v mlýnku na maso a pak... (nebojte, nevykecám všechno) nebo žena které rostou na hlavě penisy (zdůrazňuji to množné číslo). Samozřejmě nechybí tradiční reklamy.
Vezměte prvního Kill Billa, dost podstatně zjednodušte příběh, přidejte více humoru, mnohem, mnohem více krve a gore (např. zatloukání hřebíků do hlavy), jednu vrtákovou podprsenku a získáte Kataude mashin gâru (2008), příběh asijské studentky v tradiční školní uniformě, co to krvavě nandává namachrovaným nadutým chlápkům. Film mimoto zaujme tím, že se v něm herecky sešly dvě někdejší gravure modelky, Minase Yashiro v hlavní roli dívky s rotačním kulometem místo ruky, mstící smrt svého bratra a (jak jinak) Asami v roli bojovnice v maskáčích, která Minase poměrnou část filmu zdatně sekunduje. Nepotřebujete snad více důvodů, proč by jste si tím mohli zpříjemnit pár minut svého ubohého života…
Lynchův Modrý samet začíná nalezením lidského ucha, Kawannův Zankoku hanten (2008) začíná vylovením useknuté lidské ruky. A stejně jako v Sametu nálezce ucha pátrá po jeho původu, zde po původu ruky pátrá i reportérka přítomná jejímu vylovení. A cesta jí zavede až k malé restauraci, proslulé výrobou velmi lahodných masových taštiček. Zde se samozřejmě všechno odhalí, dojde na nějaké ty masakry, masturbaci, znásilňování a souložení (asi ne nadarmo jednu z hlavních rolí hraje pornoherečka Mihiro). A jako bonus, takovou velmi chutnou třešničku na dortu, se dozvíme i tajemství výroby oněch masových taštiček, a to musí ocenit každý fajnšmekr. Je to docela ucházející satisfakce za jinak trošku slabší film.
Středometrážní lehce futuristický Hâdo ribenji, Mirî (2008) s absolventkou školy bojových umění Shorinji Kempo Miki Mizuno v hlavní roli ženy mstící se za zavraždění manžela a syna, z našeho výčtu trochu vyčuhuje. Není to možná ani tak horror, ale gore je to určitě. Létající hlavy a jiné části lidských těl po střetu s hrdinčiným mečem, fontány krve z různých částí lidského těla i samotné jeho rozpůlení na tři půlky. To vše, v kombinaci s bojovým uměním, v nijak neskrývaném levném poloamatérském pojetí, které se o rok později dočkalo již technicky a finančně lépe zaštítěného pokračování Hâdo ribenji, Mirî: Buraddi batoru (2009), které je ještě více o bojových uměních a, tentokrát, sci-fi než o horroru. Ale krev je tu taky.
V Samurai purinsesu: Gedô-hime (2009) se před kamerou sešly (bývalé) pornoherečky hned dvě. Ve vedlejší roli již zmíněná Mihiro, v hlavní roli samurajské dívky, která je vytvořena z částí jedenácti obětí násilníků, putující za pomstou jedním lesem Aino Kishi. Poměrně bizarní mix sci-fi, westernu, kostýmového fantasy dramatu, akčnáku, horroru a samozřejmě gore mile překvapí herectvím některých postav (Aino Kishi je úžasná).
O Japoncích, a Japonsku obecně, se mnohdy říká, že máloco vymysleli sami, ale všechno dokáží zdokonalit a zlepšit. Že prostě vezmou již hotovu věc a totálně ji předělají, zmodernizují a vylepší. Nevím, nakolik se to týká přesně té dokonalosti, ale jinak to všechno docela sedí i na film Kyûketsu Shôjo tai Shôjo Furanken (2009), o jehož režii se podělili již několikrát zmíněný klasik japonské nové gore školy Yoshihiro Nishimura a Naojuki Tomomacu. A ti do svého filmu, o němž snad mnohem více (tedy prakticky všechno) prozradí mezinárodní název Vampire Girl vs. Frankenstein Girl, nacpali opravdu všechno: krásky Eri Otoguro a Eihi Shiinu, mnohé citace, parodické vložky, tradičně japonsky sympatické přehrávání, hodně laciné gore triky a až výsměšný humor (jste-li emo, nebo holdujete-li ganguru, asi se tedy tomu smát nebudete, ale my ostatní jo). Pravdou tedy je, že spíše než po horroru to hodně šilhá po komedii, ale i tam přece mohou stříkat gejzíry krve a kuchat se lidská těla, ne?
Od ema přeskočme ke gothic stylu, alespoň v Gosurori shokeinin (2010), horroru tentokrát více akčním než komediálním. Čeká nás příběh mladé dívky, která se (chvíle nepřekvapivého napětí) po zavraždění matky gangem zabijáků změní v lolitkovskou gotičku a s proklatě vražedným deštníkem se vydá na krvavou pomstu. Sami uznáte, že ve filmu, v němž krev stříká proudem, je deštník velmi vychytaná a hlavně ryze praktická zbraň. Přece by jste si nechtěli krví padouchů nechat zapatlat ty fešné gothic hadříčky. A už jsem zmínil, že tu hraje i Asami?
Teď trochu zvážníme. Protože nazvat japonský (a každý milovník japonské erotiky v jakékoliv soft/hard škále to zdůraznění pochopí) Kyonyû doragon: Onsen zonbi vs sutorippâ 5 (2010) mezinárodním názvem Big Tits Dragon hraničí takřka až s provokativní drzostí. Tahle takřka céčková komediálně laděná japonská krvavá taškařice nás, s letmým náznakem příběhu o utajeném sklepu s ještě tajnější knihou, jejímž prostřednictvím se dají ovládat zombíci, ale hlavně plná japonských běhen bojujících se zombíky, kupodivu zahrne minimem nahoty (zda dojde i na titulní čudlíky, ne v tom existenčním, jako spíše velikostním směru si nechám pro sebe), litry krve, zombie sushi, zubatou vagínou plivající oheň, stolním tenisem s očima a pornoherečkami v hlavních rolích. Tohle je prostě tak jednoduché, prosté, levné, trapné, infantilní a dětinské, že pokud jste dnešní díl dočetli až sem, mohl by to být film právě pro vás.
Z kategorie „film tak hloupý, až je vlastně dobrý“ je, díky mnoha faktorům, určitě Fasshon heru (2010). Tři kamarádi narazí na podnik Shogun, který se nazývá masážním, ale snad ještě před vstupem dovnitř je každému jasné, že označení masážní je jen vhodně zvolená metafora. Protože v něm makají tři hodně ostré kurvy, každá je jiná, ale každá vás uhrane. Problém je, že do tohoto masážního salónu vstoupíte jen jednou, protože jeho praktiky jsou dost i na kdejakého otrlého prasáka. Kromě nějakého toho prdění do ksichtu totiž na řadu přijde zubatá vagina (už zase!), amputace pohlavních orgánů či jejich částí, nějaký ten mordíček a samozřejmě hodně (bolestného) křiku, litrů krve a záplava bizarností. Mou nejoblíbenější scénou je, když jednoho z týpků připoutají ke zdi a před ním se začne svůdně vlnit a svlékat jedna ze zaměstnankyň.
Problém je v tom, že vedle toho chlápka stojí jiný zaměstnanec podniku s připraveným mečem a varuje ho, že jestli se mu postaví, tam mu ho usekne. A jelikož jsme v japonském podniku (a to by měl být Japonec už na to zvyklý), je to prostě boj nejen s vlastními nervy, ale hlavně s vlastním tělem. Schválně, jestli vydržíte déle než oběť. Fasshon heru krásně odsýpá, erotické, komediální, akční i krvavé scény se střídají ve velmi přijatelném a příjemném poměru, dojde i na nějaké rozvinutější dialogy, což by člověk u podobného filmu ani nečekal. Prostě se je pořád na co dívat. Už třeba pro představitelky „masérek“ jako třeba Saori Hara nebo (tramtadadá) Asami, která tu je prostě úžasná. Mimochodem, už jsem zmiňoval, že Asami začínala u pornofilmu? No tak tady ty zkušenosti docela i zužitkovala.
A s Asami na rtech, v mysli i… (no…) pro dnešek skončíme, protože nad Asami není nic a všeho je jednou dost. I té krve. Jen Asami ne.
