Dnešním desátým dílem náš seriál Milníky tuzemského hororu končí. Nemohli jsme si pro poslední díl vybrat lepší film než ten, který je inspirovaný povídkami Alana Edgara Poa Zaživa pohřben a Šílený psychiatr. Rovněž je do něj etablována postava Markýze, tedy „hrdiny“ inspirovaného legendárním šlechticem, filozofem pornografie Markýzem de Sade. Navíc režisérem tohoto snímku je světoznámý tuzemský režisér a scénárista Jan Švankmajer, jehož díla jsou díky používaným výrazovým prvkům snadno rozpoznatelná a mají vypálený punc tvůrcovy osobitosti. Šílení je alegorickou freskou současného světa, která je zdánlivě zasazena do Francie počátku devatenáctého století, ale je plná reálií a přežitků dnešní doby.
Věrný své tradici zakomponoval Jan Švankmajer i do tohoto svého filmu množství animací, které jsou pro něj tak typické. Do hlavních rolí tohoto filozofického hororu, jak sám své dílo označuje, obsadil Jana Třísku a Pavla Lišku. První jmenovaný ve své roli Markýze exceluje v naprostém hereckém koncertu, kterýmu však výborně notuje ve prospěch celého filmu. To u Pavla Lišky mám bohužel pocit, že od Návratu idiota hraje stále tu samou roli v každém snímku, ve kterém se objeví. V dalších rolích se objeví například zdravotní sestra a nymfomanka v jednom Aňa Geislerová či Jaroslav Dušek v roli psychiatra, který tak úplně lékařem duše není. Určitě nelze ani opomenout Pavla Nového v roli němého Markýzova sluhy nebo revoltujícího recitujícího blázna z barikád v podání Jiřího Krytináře.
Scénář v podobě literární předlohy existuje již od 70. roku. Na přípravě jsme začali pracovat na konci roku 1999, hned po dokončení Otesánka. U projektů Jana Švankmajera je tato dlouhá příprava běžná. Vybírají se motivy, diskutujeme o hercích, Jan Švankmajer průběžně pracuje na scénáři a dáváme dohromady finance. (Jaromír Karlista, ATHANOR- společnost pro filmovou tvorbu, s.r.o. – producent filmu)
Šílení se rovněž myšlenkově opírá o pojmy jako je absolutní svoboda, civilizační represe a manipulace. Natáčelo se na hradě Lipnice, v zámcích Byšice, BřeznoaPeruc, v okolí Slaného, Knovíze a Jílového u Prahy a na Malostranském hřbitově. Ateliérové scény se točili v dekoracích studia Athanor v Knovízi. Točilo se od října 2004 do května 2005, celkem 130 dní, z toho 65 dní s herci. Další zajímavostí je třeba fakt, že představitelka hlavní ženské role Aňa Geislerová začala s natáčením již dva měsíce po porodu. Během natáčení kojila syna Bruna, kterého měla na natáčení s sebou. Poslední klapka padla tři měsíce poté. Scéna, kde běhá nahá po dvoře, je natáčena pouhých osm týdnů po porodu. Smutným faktem je, že režisérova manželka Eva Švankmajerová, která se na snímku výtvarně podílela, umřela měsíc před premiérou.
Švankmajer stojí za rachotící antikvární kamerou vyrobenou v roce 1949 a dorozumívá se pouze úsměvem. Laskavým a uklidňujícím. Pak ironickým a cynickým. Jindy ďábelsky hříšným. Na vysvětlení mu stačí jen pár slov. Jenom špatný dirigent prosí: ‚Pozounisté hrajte to jako když vlny naráží na skálu v Pacifiku‘. Pozounisté by se mu vysmáli. Opravdový Maestro zaklepe na pult a řekne: ‚Pozouny, osm taktu po čísle G7 – je staccato a forte! (Jan Tříska)
Velmi zdařilý koktejl, ve kterém se setká Alan Edgar Poe, Markýz de Sade, Jan Švankmajer a Jan Tříska, je namíchán zdařilým stylem s filozofickým podtextem, který silně převyšuje to, jak by mohl být tento snímek povrchně vnímán. Říká se, že rozdíl mezi psychiatrem a pacientem je často jen v tom, na které straně lékařského stolu se zrovna ten který nachází. Tady je tato „poučka“ představena ve své zhýralé absurdnosti, kterou musí divák vstřebat malými doušky, aby opravdu pochopil tvůrčí záměr a nenechal se zmást šíleným sletem děje samotného. Režisér se samozřejmě snaží vést s divákem svou hru tak, aby ho šokoval, ale zároveň aby divák vnímal dílo v širším kontextu, než je jen jeho vizuální stránka. Švankmajerova fantazie je zcela neuchopitelná a rozhodně není pro každého. Stejně jako jeho filmy. Tohoto tvůrce buď přijmete a pochopíte, nebo se v jeho filmech s odporem utopíte.
Já říkám, že on je režisér praktik. On je vám schopný říct, když máte detail a potřebuje, abyste byl vzteklej a nepříčetnej, že potřebuje aby vaše hlava byla vzteklá, potřebuje prostě do záběru vzteklou hlavu. (Pavel Liška)
Jan Švankmajer se svými filmy snaží o přesah, který je v kinematografii zcela ojedinělý a který může často zůstat nepochopen. Vymaňuje se z vymezeného prostoru, který je filmovým tvůrcům dán a v rámci své fantazijní vize posouvá celé dílo do dalších rozměrů. Šílení je v tomto smyslu krásným a pravděpodobně nejlepším příkladem jeho osobitého postoje k filmovému řemeslu. I díky tomu pak pochopíte, že naprosto šílený Markýz je postavou, která se v konečném kontextu vyznění díla jeví jako ta nejnormálnější. Švankmajer svá díla nevypouští na světlo, aniž by si nebyl jist jejich sevřeností, která do sebe zapadá jako kostičky puzzle v rukou nenapravitelného blázna. K dotvoření své „šílené“ vize používá nejen herecké výkony, mix fikce s realitou, prolínání časových období, výtvarnou složku animace, kdy například plátky masa chodí po prostoru, ale také filozofické citace nebo vizuální odkazy na myšlenkové směry. V tomto budu ztěží kdy dostižitelný.
Moje filmy přitahují ty diváky, kteří ještě nezabouchli dveře za svým dětstvím a nenechali si pragmatickou civilizací vymlátit z duše imaginaci. (Jan Švankmajer)
Zdroje: Šílení (DVD), ČSFD, stránky ČT, aktuálně.cz, Wikicitáty,
