V předchozích dílech jsme poznali třista let starou upírku Theresii Sarkowitzovou, přezdívanou Sia, či Skylla, původním jménem Jitka, pocházející ze srbské oblasti pod nadvládou Osmanské říše. Žena mnoha jmen patřila svého času do utajovaného cognatia Jidáše Iškariotského. Jednalo se o elitní kastu upírů - učenců, jejichž hlavním cílem a veškerým smyslem bádání nebylo nic menšího, než získání nesmrtelnosti. Skylla se jednoho dne postavila na odpor zvůli cognatia a způsobila rozkol v jeho řadách a neodvratný pád. Byla nucena uprchnout před chamtivými členy spolku a po staletí se ukrývat v západní Evropě. Atraktivní pijavice nebyla nikdy pouze pronásledovanou obětí, ale i tvrdou válečnicí, což prokázala mimo jiné, jako bojovnice v ilegálních arénách. Tehdy ji diváci nelegálních zápasů znali pod jménem Hel – Bohyně smrti.
Jitka jako jediná z celého cognatia vzdorovala času a získala nesmrtelnost, aby mohla dohlížet z ústraní na své potomky. Její dozor je trochu jiného rázu, než by člověk očekával. Sia si chce pohlídat, že se krevní kletba nepřenese na poslední dvě členky jejího kmene a ony po smrti nepovstanou jako nemrtvé. Pokud by se tak stalo, je připravena potomstvo vrátit do hrobu. Skylla chce mít jistotu, že její rod nebude pokračovat a ona bude moci v klidu spočinout. Nesmrtelnost je podle ní dlouhá nuda. Dohled nad vlastním příbuzenstvem se jí dařil úspěšně skrývat, až do neblahých událostí v druhé části trilogie, kde svou existencí přímo ohrozila potomstvo po ženské rodové linii a nechala se poznat Emmou Karkovou a její dcerkou Elenou. Upírka propadla kouzlu chybějící rodiny a její předsevzetí berou pomalu za své. V budoucnu bude velice obtížné dostát svým záměrům... Krev totiž není voda.
Rodinná pohoda nemá ovšem dlouhého trvání. Jak je známo - neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Snad i po upírech. Emma končí po brutálním masakru v kómatu a upírka se láskyplně stará o mladičkou Elenu. Osud rozdává prastaré vampýrce další rány a dojde k únosu obou žen. Matky v kómatu i malé dcerky.
Jitka se v třetím pokračování stává obětí vydírání a součástí počínající války dlaků vs. upírů v Irsku. Vzkaz je jasný, zde máš seznam prominentních občanů a možná ti potomstvo vrátíme v celku, ne po částech. Pozadí komplotu je však mnohem složitější a nitky spiknutí vedou přes mýtické bytosti a organizovaný zločin, až do nejvyšších pater politiky. Snad se nedá ani odlišit, kde je hranice mezi mafií a veřejnou správou státu. Sia – Jitka není po dlouhých letech sama a na své straně má lovce dlakobijců, Němce Erika von Kastella a jeho prostořekou sestru. Co je ovšem zásadní, odhazuje veškerá dřívější alias a stává se opět Hel – Bohyní smrti. V pošmourném Irsku bude pořádné horko...
Německý spisovatel Markus Heitz (1971) vystudoval germanistiku a historii. Své nabyté znalosti ze sféry dějin zúročil přímo v prozaické tvorbě a nutno podotknout, že ku prospěchu díla. V předchozích částech použil, pokud to mohu zjednodušit, dvě hlavní dějové linie. Jeden směr zavál čtenáře do dávné minulosti a druhý se odehrával v současnosti. Spojení dějových linek bylo podle mého názoru hlavním tahákem jeho knih. Minulost se snoubila s přítomností a docházelo k neodvratnému splynutí. Zůstala tak zachována temná kvintesence vampýrského kultu. Jestliže se děj přiblížil soudobé hi–tech výstřednosti, či romantickým milovníkům, byla tu vždy historická podstata upírů, která vrátila žánr do správné přihrádky. Vše dobře fungovalo a dobře se četlo. Proto je mi záhadou, proč autor zahodil bezvadně fungující koncept a propadl v akční taškařici, které je všude dvanáct do tuctu. Smutnější čtení je to o to více, že se Markus v knižním doslovu prvního dílu vychloubal, že napsal Děti Jidášovy také proto, aby zúčtoval s obrazem upíra, jak se lidem vryl do paměti od časů Drákuly. Bohužel, ze stínu legendy nevystoupil a zatloukl si dubový kolík přímo do třetí knihy. Pohřbil tak vše co napsal a čím se holedbal.
Dcery Jidášovy se odehrávají převážně v ostrovním Irsku. V krajině dávných mýtů, zemi keltských ság, jež má bohatou a starobylou historii. Z této minulosti nám autor nabídne pouze několik hesel nalezených internetovým vyhledávačem. Stejně tak se děj knihy odkazuje ke starověké Palmýře, jíž nedávno zničili islamisté a určitá stopa vede i do předkolumbovské kultury v Americe. Je opravdu skličující, že spisovatel nepostupoval jako doposavad a povýšil bezhlavou, stupidní akci nad historický kontext. Irsko, Palmýra, předkolumbovská doba… To mohlo být velké téma, možná i zlatý hřeb a ne onen dubový kolík.
„Prosím, jenom ať nenajdu stopy vedoucí do Vatikánu, protože z toho bude klišé...“ Stojí psáno na straně 232 a pak je zde ještě pár drobných odkazů k filmu Matrix atd. Dumám nad tím, že Markus Heitz vlastně v jedné větě přiznal kvality své klišovité práce.
Při četbě stránek plných střelby, explozí, pukání kostí, praskání lebek, odletujících úlomků zdí, samozřejmě v medovitém efektu, jsem se přistihl, že potlačuji příjem psaného obsahu a nejsem si jist o čem byla předchozí stránka. Prostě jsem nechtěně, neplánovaně vypínal, což není pozitivní signál. Často jsem se musel vracet k textu předešlému. Knihu jsem odkládal a navracel se k ní s despektem, jen abych se opět přesvědčil, že mě střelectví, výbuchy a zpomalení času nebaví. Pokud jde o mne, tak je obrovským zklamáním chybějící dějový směr, propadající se do minulosti. Takhle jsem měl neodbytný dojem, že čtu německého Jirku Kulhánka. Zcela na okraj, opět nechápu rozpory s tekoucí vodou, jako nepřekonatelnou bariérou. Proč může vampýr přeskočit vodní tok (potok), ale nemůže přeletět moře letadlem? Nechápu.
Text knihy nabídne přehršel hanlivých, nepřeložených, snad i nepřeložitelných výrazů. Budiž, pokud jde o angličtinu, němčinu, jsou tyto fráze natolik známé a přejímané, že překladu netřeba. S příchodem jisté postavy z Francie se opakuje totéž. Netuším, zda se šetřilo na adaptaci, či měla být navozena atmosféra prostopášné země... Je mi líto, ale francouzsky opravdu neumím.
Třetí díl série Jidáš je skutečně jedno velké klišé. S nádechem hořkosti podotknu, že v posledních několika málo letech prodělal vampýří kult překotný evoluční vývoj a to v negativním slova významu. Současní zástupci této rasy se aktuálně spoléhají více na všemocnou techniku, než na své nadpřirozené schopnosti. Otázkou tak zůstává, potřebujeme ještě ony zdegenerované, klišovité krvesaje? A také, mají upíři bez minulosti budoucnost? Za mne - dvakrát NE. Spisovatel by měl hluboce popřemýšlet nad vlastní nadutostí a přečíst si ještě jednou legendárního Drákulu. Bram Stoker mi dokázal přivodit zježené vlasy strachem, což se Markusovi napotřetí nepodařilo.
Román německého spisovatele Markuse Heitze Dcery Jidášovy završuje trojdílnou upíří ságu nazvanou souhrnně Jidáš. Svazek následuje po knihách Děti Jidášovy a Syn Jidášův. Knihu vydalo nakladatelství FANTOM Print v roce 2015. Překlad obstarala Svatava Kretková.
Děti Jidášovy
Syn Jidášův je hoden toho jména
