Jsem rád, že Lovecraft se dočkal u nás znovuvydání - sice mám téměř komplet sešity od Zlatého koně s obálkami od Káji Saudka z devadesátých let, ale tenhle chronologický soubor s poznámkami a vysvětlivkami dává možnost pozorovat celé jeho dílo hlouběji, sledovat jeho vývoj a motivy, které se časem mění.
Hrobka (Sebrané spisy 1): V první knize se mi zdá, zatím tápe a hledá se. Ale výborný rozjezd, ta hrůza tam už jde cítit, dobrý papír, záložka. Ilustrace jsou takové prazvláštní, ale nevadí, i když nadšen z nich taky.
Měsíční močál (Sebrané spisy 2): V druhé knize se už HPL začíná vypisovat ke svému krystalicky vytříbenému stylu, k největším dílům své tvorby. Lze spatřit posun v jeho tvorbě, kdy už nestřílí od jednoho k druhému, ale celou chronologicky řazenou knihou se nese postupně se měnící atmosféra vnitřních démonů a děsivých snů, které ho právě v té době sžíraly. Mně osobně by k téhle knize Sebraných spisů sedl spíš název "Prokletý dům", protože motiv prokletého, nesvatého a zvrácenými kořeny, narostlých do obludných tvarů, či tunely prožraného domu, potažmo hrobky či podzemního chrámu najdeme v tomto svazku poměrně hodně. Už sama povídka Prokletý dům, Děs v redhookské čtvrti, Číhající děs či Krysy ve zdech jsou přímo vázany na dům. Hudba Erricha Zana, Reanimátor či Slavnost jsou taky úzce spjaty s domy. HPL nebyl zálesák, který by rád ohníčky za chladných rán pod širákem a jeho láska k staroanglickým domům a tajemným uličkám se v této knize obtiskla velmi silně. V posledních povídkách taky vystrkuje růžky jeho xenofobie, v dnešní době úzkostné politické korektnosti by takhle už psát nemohl, takže i to je zajímavá sonda do dvacátých let 20.století. Výborná je i nečekaná divadalní fraška či sebeironizující "Nepojmenovatelné". Je opravdu skvělé číst takhle znovuvydaného Lovecrafta, pěkně chronologicky seřazeného a kompletního. Trochu mi vadí, že oproti první knize, která byla menší špalek, chybí záložka. Já mám rád záložky vimplementované přímo v knize. Ale to je maličkost.
Volání Cthulhu 1 (Sebrané spisy 3): Když se roku 1908 v St. Louis konala výroční schůze Americké archeologické společnosti, tak tam inspektor Legrasse ukázal zapovězenou podivnou modlu Cthulhu, nalezenou v odpudivých neworleánských bažinách, vytesanou nelidskou rukou z blasfemického kamene, jehož povrch byl záhadně a nesvatě matný, mýdlovitě černo-zelenkavý - stejně jako je barva samotné knihy a nápisů na ní. A tudíž forma perfektně sedí (ač bych ocenil záložku) k obsahu, jež je čím dál kvalitnější a čtivější, jak Lovecraft dosahoval svého tvůrčího vrcholu. Jak příznačné, že to bylo po tom, co se mu rozpadl partnerský vztah.
Ze začátku lze být ještě sledováno působení ostnů xenofobie, která už ale se čtením knihy mizí a u novějších novel a románu už po ní není ani památky. Je až směšné, jak se byl schopen Lovecraft s nevolí dívat na “přistěhovalce“, když sám pocházel ze stejných přistěhovalců, kteří před pár stoletími vyvraždili původní obyvatelstvo a zabrali jejich zemi. Jsem ale rád, že pasáže o negroidních rysech, taliánech a žlutých povalečích nevycenzuroval žádný aktivní posel politicky korektního newspeaku a zůstalo to v knize, tak jak to bylo napsáno. Je to určité znamení doby i autora samotného. Ostatně jak jinak nazvat černocha, než-li černochem, když tento nepochází ze Země? Zde opravdu pojem “afroameričan“ selhává ve všech směrech.
Už od první povídky Chladný vzduch jde vidět, jak HPL vypracoval svůj styl, a u žádného z prokletých děl, v tomto děsivém svazku prezentovaných, neznalezl jsem slabých či hluchých míst. Každá zde uvedená práce je prostě skvělá, kupodivu Call of Cthulhu není mým nejoblíbenějším kusem. Hodně se mi líbil Reanimátor, proto v podobně laděném duchu psaný Případ Charlese Dextera Warda mě zaujal asi nejvíce, stejně jako skvělé Snové putování k neznámému Kadathu, hluboce se mi zaryl i Pickamův model, Stříbrný klíč či Dům vysoko v mlze, už jen pro svůj vzletný popis okolí Arkhamu a Kingsportu.
Lovecraftovi se povedlo vytříbit svůj styl do nezaměnitelného, krystalicky temného jasu a zneklidňujícího slohu. Neskutečná je detailní až hnidopišská popisnost, především, ale nejen, ve Snovém putování, kdy jsem si při hltání stran všechno dokonale dovedl představit, což není úplně běžné u každé knihy. Tato parádní novela o dobrodružství Randolpha Cartera ve snové říši taky dává nový rozměr povídkám z počátků Lovecraftovy tvorby (ale i třeba Pickmanovu modelu z této knihy) a propojuje starší příběhy, které ještě zůstaly čerstvě v hlavě po přečtení prvního svazku těchto prokletých sebraných spisů a dává celému dílu ucelenou slupku ječivého šílenství a kompletnost santyrové, chorobným mechem porostlé chodby, ústící v bezbřehé propasti nejzazších hrůz.
Volání Cthulhu 2 (Sebrané spisy 3): Líbí se mi na Lovecraftovi ten jeho styl, který už v této knize má precizně a rutinně vypracovaný k dokonalosti. Hlavní účastník hrůzných zážitků, samotné alter ego autora, na kraji udržení vlastní příčetnosti, pokojně v blázinci či na pokraji sebevraždy, svěřuje papíru věci, kterým se občas zdráhá sám uvěřit nebo si je v plné míře připustit, není si jist, co se vlastně stalo a jestli to co zažil, nebyl jenom pouhý sen či halucinace.
Ale je hnán puzením tak silným, že vypoví příběh do všech nejděsivějších blasfemických podrobností, i přes svůj vrozený skepticismus, kterým kriticky zkoumá každý aspekt a podstatu nepojmenovatelných a ďábelských zlovůlí nadpozemských entit, nekonečného prapůvodního chaosu, jemuž v Necronomiconu říkají laskavě Azatoth, či v nejlepším případě byl svědkem nesvatých pokusů vykradačů hrobů. V začátku předestře hrubé rysy a vnímavému čtenáři naznačí, jak to asi dopadne. A jako buchar bijící do kovadliny přidává ve vlnách další a další vrstvu, v které vykresluje strašné detaily, ponořuje čtenáře hlouběji do zběsilých vln šílenosti a hrozivě opakuje určitě pasáže, které získávají pokaždé vyšší razanci. Příběh vyvrcholí většinou ne posledními slovy, ale stránku dvě před koncem, ale čtenář je napnutý do posledního slova, kdy autor laskavě ráčí udeřit poslední hřebík a stmelit příběh zásadním a hrůzným detailem, který příběh důstojně završí.
Je mi trochu s podivem, že je “Prastarými“ schopen nazývat jak prapůvodní entity, starší než naše galaxie, Velkého Cthulhu i houbovité Mi-Go, tak 200 let stará stavení v Nové Anglii. Holt nic moc staršího v té Americe nestojí. Jaká hrůza by HPL jímala, kdyby mohl prodlívat v tisíciletých budovách, jež máme v Evropě nebo v ještě starších po celém “starém“ světě?
Dokončení Dextera Warda bylo skvělé, myslel jsem, že to bude mít jednodušší nosnou konstrukci, ta komplexnost, která zastřešuje celou Lovecraftovu tvorbu je úctyhodná. V této knize jsou další tři vrcholná díla Lovecraftovy tvorby, kdy přenesl těžiště děsu z bezejmenných hrůz prokletých domů, svatyň a pekelných sklepů sužovaných mrtvolně hnijícími houbami do kosmické prázdnoty nekonečného éteru až za zakřivenou nepatrnost našeho einsteinovského časoprostoru do jiných dimenzí až k prapůvodnímu chaosu. Nelidské zlo a bezbožná hrůza přichází z Kosmu. Rituály a tajemné pokusy, mající za cíl tyto prastaré síly vypustit na náš nebohý svět, se dějí v tajemných kopcích, s nepřístupnými zarostlými svahy, na jejichž vrcholech jsou podivně odporné kamenné kruhy a samozřejmě vše vždy a všude doprovází odporný, nepopsatelný zápach. A je to nesmírně napínavé a zábavné.
Nedalo mi to už u této knihy a pořádně jsem si prohlédl mapu východního pobřeží USA, abych si pořádně ujasnil, kde je ten Providence na Rhode Island, kde leží Vermont, kde že by měl stát Arkham s Kingsportem, takže i z tohoto pohledu přínos. Musím říct, že vzhledem k tomu, jaký byl HPL mazánek nezdravě úzkostlivé maminky, které mohl vděčit za dost svých psychických problémů, a nikdy se pořádně nedostal k pořádnému pobytu v přírodě, jeho romantické popisy přírodních krás, které se sice vždy zvrtnou v popis ďábelské zvrácenosti v krajině se skrývající, jsou opravdu úžasné, neskutečně popisné a člověk má chuť se do těch kopců a strží rozběhnout a hodit vše za hlavu.
Doplňující komentáře k povídkám i teoretické studie skvěle dotvářejí toto souborné vydání a dávají celému dílu další rozměr, kdy si člověk může vše usadit do patřičných souvislostí. Velice jsem se zasmál u popisu Hrůzy v Dunwichi - u nabubřelé vysvětlivky k tanci Sarbanda – cituji - “kdy autoři v urputné mondénnosti někdy publikovali značně skurilní, směšně vyznívající texty“. Co ta slova znamenají, jsem si musel najít ve slovníku a musím říct, že značně skurilní mi přijde především ta vysvětlivka, převzata pravděpodobně z nějaké práce aktivního studentíka.
Stín z času (Sebrané spisy 4): Tak a konečně mám Lovecrafta komplet a chronologicky. Jde na tom vidět vývoj jeho tvorby, kdy je největší děs už vždy usídlen před věky na naší planetě, z které nepochází. Hory Šílenství jsem četl už potřetí a konečně jsem si to vychutnal do všech děsivých podrobností a nesvatých detailů. Především díky populárně-osvětovým pořadům o geologii - jako děcku mi fakt "horotvorné procesy", "tektonické posuvy" a ani časové údaje miliónů let nenavozovaly atmosféru takového stáří a nepopsatelné hrůzy, až teď - navíc je to prý rozšířený a opravený překlad, takže v této nejkompletnější verzi to vyšlo úplně poprvé. Je s podivem jaké hluboké znalosti z různých a nesouvisejících vědních oborů Lovecraft evidentně měl.
Lovecraft používá svou signifikantní techniku - pointa, vyvrcholení, ukončení přijde buď skoro na začátku, nebo daleko před koncem a hlavní hrdina pak pomalu, neochotně, ale s neodbytným puzením a s nutkáním pomoci ostatním, vyjeví všechny hrůzné detaily toho, co za kosmický děs zažil. Nevím, jestli je to překladem, ale v tomto posledním svazku není používáno mé oblíbené lovecraftovské "blasfemicky" ale "rouhavě".
Hory šílenství jsou fakt úžasný román. V dalších povídkách lze vidět, jak Lovecraft začíná stmelovat svou mytologii a propojovat více a více jednotlivé postavy a příhody v povídkách. Je velká škoda, že jich ještě dvacet, třicet nenapsal, jejich kvalita by šla určitě ještě výše a Lovecraftofilové by si mohli s rukama lascivně v trenkách rozšiřovat svou encyklopedii a vývojové diagramy a já si mohl užít romantické, veselé a bezstarostné příběhy z naivně líbezného okolí Arkamu, Kingsportu a Innsmouthu.
Dalšími dvěma vrcholy v této knize, jsou nepochybně Stín nad Innsmouthem, u které jsem skoro nedýchal, jak byla napínavá, popisná a atmosférická a naprosto fantastická povídka Věc na prahu, propojená s Innsmouthem, u kterých překonal HPL sám sebe i svůj styl psaní, když už pár stránek před koncem byla zdánlivá pointa venku a ono nakonec s posledními slovy přišlo finální zdrcující ukončení, HPL si nechal nečekaně ten největší zvrat na samotný konec, až mě z toho zamrazilo. U obou povídek. Přízrak z temnoty, taky úžasná záležitost, Stín z času zůstal až za těmito kousky a na konci jsou pak Sny v čarodějném domě, které mě oslovily nejméně, ale louskal jsem je se zatajeným dechem taky.
NO PROSTĚ BOMBA!!!! Já chci ještě!!!!! Asi bude potřeba provést nějaký blasfemicky nečistý rituál na, temnou hrůzou svázaném, hřbitově a vyvolat ho zpátky.
