Nebudu si nic nalhávat. Jsem fanoušek Zeměplochy. Chválím ji a slepě propaguju, kde se dá. Vždyť to byla série, se kterou jsem vyrůstal a většinu knih jsem četl několikrát. Přesto dokážu přiznat, že v té hromadě titulů jsou lepší a horší kousky. Ale když něco milujete, dokážete leccos odpustit. Z nějakého záhadného důvodu jsem se však k paralelní sérii Věda na Zeměploše dostal až poměrně nedávno. A jsem za to vlastně rád. Věda na Zeměploše se od ostatních příběhů zásadně liší. Je to jakýsi žánrový hybrid mezi věděckým populárně naučným pojednáním a klasickou novelou. Někoho, kdo kupuje knihy jen podle obalu a neví, do čeho jde, může tento fakt možná až nepříjemně překvapit, o čemž svědčí některé komentáře na internetu. Může za to nevědomost (spolu s klasickým zeměplošským vizuálem) a právě proti ní se ve Vědě na Zeměploše bojuje.
Soudný den je čtvrtým dílem v na sebe navazující sérii, za kterou stojí tři angličané - matematik Ian Stewart, biolog Jack Cohen a samozřejmě námi všemi milovaný Terry Pratchett. Vše to začalo v temných zákoutích Neviditelné University. Během jednoho pokusu se cosi ošklivě zvrtlo a když do toho starý vousatý pán strčil prst, stvořil svět. Byl to shodou okolností Děkan, vyznávající filozofii “zmáčkni ten knoflík a čekej, co se stane”. Ale svět, který stvořil byl hodně zvláštní. Tak předem byl z nějakého záhadného důvodu kulatý. Kdo kdy viděl kulatý svět! Byl to náš svět. Náš vesmír a uvnitř naše planeta Země. Tedy Zeměneplocha.
Od tohoto okamžiku se začal náš svět prolínat se Zeměplochou, brzy začalo nastavování zrcadel, převrácená symbolika, metafyzika, a když už dojde na to, ono zpropadené kvantum nebude příliš daleko. Mágové by nebyli mágové, kdyby to toho všeho ihned nezačali vrtat. Na druhou díky tomu máme jedinečnou možnost sledovat historii Země a lidstva z jejich perspektivy.
Zěměplocha je Terryho linka. Druhou stranu mince (v o mnoho větším rozsahu) má na starost právě dvojce vědců Cohen - Stewart. Výsledkem je vědecký trachtát, zabývající se vším možným. Od vzniku Země, Měsíce, života, přes teologii, evoluci až po základní vědecké principy nebo oříšky v podobě kvantové mechaniky, fyziky či filozofie. Je to úctyhodný záběr, který zároveň pokládá vysoké nároky na čtenáře.
I přes to, že oba autoři se snaží nezacházet do přílišných podrobností a jejich styl psaní se tomu Terryho minimálně v nadhledu a vtipu dost podobá, předpokladem pro pochopení všeho jsou alespoň elementární znalosti několika oborů alespoň na základních středoškolské úrovni. A ještě víc zájem o vědu. Čtenáři, který si nezapne dokumentární seriál jak je rok dlouhý a volný čas tráví u seriálové produkce našich soukromých televizí, přijde tato část jako jedno velké nesrozumitelné šumění. Bohužel, když pak dojde na opravdové vědecké svaté grály, jako částicová fyzika nebo chemie DNA, tak i zkušenější harcovníkům si bude muset některou větu přečíst několikrát. Něco zkrátka jednoduše vysvětlit nejde, třebaže se o to oba autoři snaží.
Ve výsledku lze vědeckou část přirovnat k dokumentárním seriálům Stevena Hawkinga nebo Davida Attenborougha, jen s tím rozdílem, že šíře probíraných témat je mnohem, no.. širší. Na obálce knihy by pak měla být jména autorů v opačném pořadí. Na prvním místě velkým fontem Cohen a Stewart a pod nimi Terry Pratchett. Jeho část je jen doprovod a něco, co uvádí nové témata nebo některé fakta ukazuje v mnohdy vtipných souvislostech. Zřejmě by tak ubylo chytrých výkřiků, že toto přece sakra není žádná Zeměplocha.
Ve všech čtyřech dílech lze vypozorovat tendence autorů stavět proti sobě víru a vědu. I přes to, že několikrát zdůrazňují, že mezi nimi věřící jsou víra dostává (možná logicky) na frak. Je zřejmé, že tento trend může někoho pohoršovat nebo dokonce urážet a považovat jej za násilné podsouvání světonázoru. S čistou hlavou musí každý rozumný člověk uznat, že se nejedná o nepodložené plácání do vody, ale daty a filozofickými úvahami vyargumentovaná fakta. A prostor proto, aby si někdo i přes to řekl “blbost, nevěřím tomu” se najde vždycky. Možná i proto například stále až znepokojivě velké množství američanů věří, že svět vznikl před 4000 lety a něco tak složitého, jako lidské oko nemohlo vzniknout nějakou evolucí. A evoluce jako taková je sprosté slovo…
Víra tvoří také jádro Soudného dne. Zástupci církve Omovy, věřící, že Zeměplocha je kulatá, se nějak dozví, že Mágové vlastní kulatou Zemneplochu a udělají vše proto, aby ji získali do svých rukou jako fyzický důkaz svého učení. Rozeběhne se tak soudní proces u kterého by se cíli nesvůj i samotný Galileo Galilei. Zároveň to je zřejmě poslední možnost rozloučit se s Knihovníkem, Arcikancléřem a jeho hochy a v neposlední řadě Mrakoplašem sedícím ve své nechutně přetopené kanceláří (protože dostává díky administrativní chybě několikanásobně větší příděly uhlí, ale proč na to upozorňovat v létě, když se to v zimě bude hodit, že).
Soudný den a Věda na Zeměploše je zajímavým a skvěle zpracovaným pokusem o popularizaci vědy a techniky. Spojení s populárním světem Zeměplochy funguje báječně a celá trojce autorů působí až překvapivě jednotným dojmem. Málokdy se tak zasmějete u přednášky o diletaci času nebo Higgsůvě bosonu. Zároveň to může řadu čtenářů odradit až znechutit. Což se očividně děje. Je to jako byste si po hodině a půl dlouhé přednášce na vysoké škole udělali pět minut čas ne kousek příběhu ze Zeměplochy. To nemusí vyhovovat každému. Ale tomu, kdo se zajímá o svět kolem sebe a zajímá se o vědu a techniku (jako já), přijde celý cyklus Vědy na Zeměploše jako svěží a skvěle zpracované vědecko-fantastické dílo, které ono sousloví staví do zcela jiného světla.
