Fascinace určitými věcmi, lidmi nebo fenomény může vést až k nějaké chorobné závislosti. Pokud je objektem vašeho zájmu něco, co není zcela v souladu s tím, co uznává většinová společnost, můžete být v lepším případě označeni za pořádného podivína. Spisovatel Ladislav Fuks si takový přívlastek pečlivě pěstoval a oblasti jeho zájmu byly často i někde na hranici vkusu obyčejného smrtelníka. Ale to všechno mu dávalo zvláštní tajemnou auru, která z tohoto spisovatele udělala jednu z nejzáhadnějších persón tuzemské literatury dvacátého století. Lví podíl na tom samozřejmě mělo i jeho dílo samotné, které se v dnešních dnech jeví trochu nedoceněným zdejším literárním pokladem. O důkladný rozbor Fuksovy osobnosti, kde samozřejmě nešlo vynechat ani spisovatelskou tvorbu, se pokusil autor Jan Poláček ve své knize Příběh spalovače mrtvol: Dvojportrét Ladislava Fukse.
Ladislav Fuks je znám především jako autor významných próz Spalovač mrtvol, Pan Theodor Mundstocka a dalších. Jeho osobní život je však minimálně stejně zajímavý a tajemný jako jeho dílo samotné. Navíc Fuks si svou tajemnost pečlivě pěstoval a často se projevoval jako velice zdatný mystifikátor. Nebylo tedy lehké zmapovat jeho osobní život a Jan Poláček se tímto svým úmyslem vydal na hodně tenký led a rozhodl se rozlousknout pořádně velký a tvrdý oříšek. Často musel provádět opravdu mravenčí a detektivní práci, například když hledal hrob Ladislava Fukse nebo při pátrání pozůstalosti autora v Památníku národního písemnictví. Vycházel z memoárů samotného spisovatele, ze vzpomínek pamětníků a Fuksových blízkých. Samozřejmě hledal i paralely mezi spisovatelovou tvorbou a jeho osobním životem. Nakousnul, a často i glosoval vlastním názorem ty největší tajemnosti a tabu, která provázela Fuksův život a jenž vytvářela jeho dokonalou podivnou pověst. Dozvíme se, jak to bylo se spisovatelovou sexuální orientací. Jak vypadal jeho byt a jaké večírky se v něm odehrávaly. Zda opravdu spával v rakvi a jaký byl jeho vztah k funebrálním motivům. Rovněž se dozvíme, jak to doopravdy bylo se záhadnou svatbou Ladislava Fukse v Itálii či jak si autor úzkostlivě střežil vlastní soukromí. Zároveň prozkoumáme jeho vztah ke Státní bezpečnosti a jeho poplatnost tehdejšímu režimu. Rozvineme jeho fascinaci zrcadly a pokusíme se i nahlédnout do autorovy křehké duše.
„Příběh spalovače mrtvol měl určitý vývoj, a když jsem text před časem nabízel jednomu nejmenovanému redaktorovi významného nakladatelství, dozvěděl jsem se, že Fuks neměl až tak zajímavý život, aby se o něm dalo psát něco, co by čtenáře zaujalo. No nevím, musím se tomu zase pousmát.“
(Jan Poláček v rozhovoru pro aktuálně.cz)
Kniha samotná je rozdělena do několika sekcí. Úvodní Příběh spalovače mrtvol je psán románovou formou, která mapuje střípky příběhů ze života Ladislava Fukse. Jan Poláček se zde pokusil zachytit známá i objevená fakta ze spisovatelova života přednesena z pohledu Fuksovy křehké duše. Výrazné milníky života Ladislava Fukse jsou zde zachyceny v jakési chronologicky chaotické formě, která však čtenáře hned od úvodu plně upoutá a představí mu spisovatele z pohledu, který znal možná jen blízký okruh jeho přátel. Kvituji, že Jan Poláček použil tuto část jako první a naprosto si tak získal čtenáře i pro další části knihy. Na osobní struně Ladislava Fukse je částí druhou, kdy Poláček rozebírá spisovatelův život fakticky a obohacený vlastními úvahami, ke kterým během svého badatelského pátrání dospěl. Valná část se odehrává v době Fuksovy spisovatelské kariéry a vzpomínky na mládí jsou spíše letmého charakteru. Samozřejmě se není co divit, protože Jan Poláček vycházel především z toho, co se mu povedlo zjistit od Fuksových blízkých a z autorovy pozůstalosti. Často se dozvíme i detaily z pátrání, které nám Poláček pro zajímavost a představu o úmorné práci tohoto typu předkládá. Cesta za pamětníky je souborem rozhovorů s osobami blízkými Ladislavu Fuksovi, ale i znalci jeho literárního díla jako takového. Dozvíme se další detaily z autorova života a doplníme tak nejeden kamínek do mozaiky jeho potemnělého osudu. Zapomenutý hrob je popisem opravdu mravenčí detektivní práce, protože otázka toho, kde je spisovatel pochován, se najednou zjevila značně neznámou a tajemnou jako celý autorův život sám. Závěrečná kapitola Ladislav Fuks a film je faktografickým zmapováním filmových snímků, které vznikly podle děl tohoto výborného literáta. Nedočkáme se jen zmapování filmů a inscenací, které vznikly na našem území, ale je zmapována i filmová tvorba, která na základě Fuksových děl vznikala v zahraničí. O vztahu autora k filmovým snímkům podle jeho předlohy se mnohé však dozvíme i v předcházejících kapitolách.
„Měli bychom vyjít od posledního dechu člověka, abychom pochopili, jakou podobu měl jeho život a jaký význam náleží čemukoliv, co prožil. Teprve smrtí je hotovo mládí i narození člověka.“
(Ladislav Fuks)
To, co původně mělo vzniknout jako zajímavý článek pro časopis Pevnost, se z posléze pánované série článků přetavilo do podoby famózní a zajímavé knihy, která je určena nejen příznivcům a fanouškům Ladislava Fukse, ale i badatelům tuzemské literární tvorby. Navíc kniha má silný potenciál upoutat i čtenáře, kteří se s persónou Ladislava Fukse zatím nesetkali nebo si jeho jméno spojují „jen“ s filmem Spalovač mrtvol. Jan Poláček důmyslně sestavil koncept knihy, jen nastavuje zrcadlo šerosvěta jednoho z nejzajímavějších autorů, kteří se na našem území kdy pohybovali. A to nejen co se týče jeho literární tvorby, ale také jeho osobnosti jako takové. Navíc úkol, který si před sebou vytýčil, mu časem začal neúměrně růst pod rukama a jen díky píli a schopnosti pracovat se zdroji se mu povedlo Příběh spalovače mrtvol: Dvojportrét Ladislava Fukse do kýženého, zdárného a nervózně fascinujícího konce. Čím, že je mu za jeho práci především vzdát hold!
