Není to příliš dlouho, co jsem psal recenzi na knihu Jana Poláčka Příběh spalovače mrtvol: Dvojportrét Ladislava Fukse. Vzhledem k povaze knihy a jejímu pojetí mi to nedalo a rozhodl jsem se kontaktovat jejího autora a trochu ho vyzpovídat. Jan Poláček s rozhovorem ochotně souhlasil a jeho odpovědi jsou stejně precizní a promyšlené jako kniha samotná. Na konci knihy je kapitola, kde popisuje hledání hrobu Ladislava Fukse, což musela být slušná patálie. O to víc mě těší, že jeho pátrání, a samozřejmě kniha samotná, přineslo kýžené ovoce, protože při mailové komunikaci mi napsal: „Mám čerstvou včerejší odezvu. Fuksův hrob lidé navštěvují, jsou na něm nové svíčky, je upravený. Tak snad jsem přece jen něco ovlivnil. Když jsem na něm byl poprvé, byl celý zarostlý a zanedbaný.“ Které knihy a autoři takto ovlivňují mínění svých čtenářů?

Kdy jste se poprvé setkal s tvorbou Ladislava Fukse? A čím Vás nejvíc oslovil?

Mám dojem, že jsem do knihy Ladislava Fukse poprvé nahlédl někdy ve čtrnácti patnácti letech, a že to byly Variace pro temnou strunu. Pokud se ale dobře pamatuju, víc než zběžné nahlédnutí to tehdy nebylo. Tentýž titul jsem dostal ve druhém vydáním od babičky k Vánocům, a to muselo být v polovině sedmdesátých letech. Pokaždé jsem od ní dostával knihu, kterou stačila před Vánocemi sama i přečíst. Vzhledem k tomu, že mě většinou obdarovala detektivkou, byla tenkrát její volba dost zvláštní. Bohužel jsem se jí nikdy nezeptal, proč tu knížku koupila a jak se jí líbila. Mě překvapila tajemnem, které v ní bylo všudypřítomné. Proto mě tenkrát zaujala.

Sbíral jste již předtím nějaké materiály o tomto spisovateli, měl jste tedy jakýsi dobrý základ nebo jste začínal obrazně řečeno od nuly?

V jisté době jsem začal sbírat první vydání knih českých autorů, kteří mě zaujali. Vedle Foglara, Hrabala nebo třeba Jaroslava Havlíčka to byl i Ladislav Fuks. Žádné materiály jsem ale neshromažďoval, v té době jsem ani netušil, že budu o něčem takovém psát.

Psaní je pro mě dobrodružství, kterým procházím při tvůrčím procesu od úplného začátku až do konce.

Archivujete věci či články o věcech, které Vás osobně zajímají s tím, že by se „někdy v budoucnu mohly hodit“? Jste takový ten archivářský typ nebo jste musel vše dohledávat z jiných zdrojů?

Nearchivuji, nezakládám do šanonů, až na období, kdy jsem sbíral staré rytiny hradů a zřícenin a pohlednice. Psaní je pro mě dobrodružství, kterým procházím při tvůrčím procesu od úplného začátku až do konce. Je to pro mě přirozenější, člověk se stává objevitelem. Naráží na překvapivá zjištění. Ty evokují další nápady, objevují se nové cesty. Vlastně se odehrává příběh, který popisuji.

Myslíte, že Ladislav Fuks by byl schopen tvořit takovýmto stylem i v dnešní otevřené době nebo ona temná totalita měla na jeho tvorbu zásadní vliv?

Tvorba Ladislava Fukse byla limitovaná jeho vnitřním světem, pokud se z něj pokusil vykročit, měl problém. Myslím si, že pokud by nepsal stejně, psal by hodně podobně. Hřbitovy, hrobečky, pohřby, sítě pavučin – zřejmě by nikdy nenapsal knihy, pro které je jeho dílo zlehčováno. Napsal by jiné a těmi by čtenáře okouzlil.

Jak vlastně vzniknul nápad sepsat životopis tohoto autora? Co bylo prvotním impulsem a jak se lišila Vaše původní vize od konečné podoby knihy?

Obvykle odpovídám, že mě k tomu přivedlo několik fotografií z Mistrova bytu, které jsem jednou dostal. Pokud bych ale necítil s Ladislavem Fuksem jisté vnitřní propojení, nikdy bych se psaním knihy nezačal. Zůstalo by jen u několika článků, které otiskl časopis Pevnost.

Jak dlouho jste na knize pracoval a jaké byly Vaše pocity po jejím dokončení?

Obvykle začínám s novou knihou, když vyjde ta předešlá a skončí kolotoč aktivit, který je s tím spojený. Potom si pročistím hlavu a začnu přemýšlet o něčem novém. Předešlá kniha Spěšný vlak Ch.24.12. vyšla v roce 2010, nová v září 2013. Byly to tedy necelé tři roky, ovšem s dlouhými pauzami. Prožíval jsem tehdy obtížné období a na psaní jsem moc času a chuti neměl.

Můj první pocit potom, co jsem knihu napsal, byl, že pro ni zřejmě nenajdu nakladatele. To se nakonec podařilo, kniha vyšla a mě překvapil zájem médií i čtenářů. V takové míře jsem ho prožíval poprvé. Koncem března by měl třeba Český rozhlas uvést v pěti částech čtení na pokračování.

Nejkrásnější ale je, že se ozývají lidé, kteří říkají, že jsem je ke knihám Ladislava Fukse přivedl či znovu přivedl, že se je chystají přečíst, že se byli podívat na jeho hrob na Olšanech. Přesně to jsem si při psaní jen představoval.

Snažil jsem se čtenáři naznačit, že příběhy, zajímavé příběhy, jsou všude kolem nás, a že záleží především na nás, jestli se vydáme po jejich stopách.

Pokud se nepletu, tak knihu tohoto typu jste psal poprvé. Věděl jste, co všechno takovéto badání obnáší nebo jste si až průběhu uvědomoval bič, který jste si na sebe upletl?

Ono to zas tak strašné není. Nejsem literární historik a mým cílem nebylo psát knihu pro vědeckou obec. Snažil jsem se čtenáři naznačit, že příběhy, zajímavé příběhy, jsou všude kolem nás, a že záleží především na nás, jestli se vydáme po jejich stopách. Tak jako někdo chodí na výlety a navštěvuje výjimečná nebo tajemná místa, já se snažil pochopit autora a zprostředkovat své pocity možnému čtenáři. Pokud budeme stejně naladěni, mohu ho zaujmout a ovlivnit.

Měl jste někdy během psaní pocit marnosti a nevěděl jste, jak s tím dál pohnout? Stávalo se Vám často, že informace byly poněkud kusé a chyběly vám kamínky do mozaiky Fuksova příběhu?

Jsem zarputilý a otrávit se sice nechám, ale snaha pokračovat nakonec pokaždé převáží. Věděl jsem, že budu skládat mozaiku z drobných střípků. Snažil jsem se, aby byla co nejúplnější. Úplná ale nemůže být samozřejmě nikdy. Do lidské duše nikdo nenahlédne. V tom je ale právě to kouzlo, k čemu by bylo někoho bezezbytku popsat a předložit jako na talíři.

Kolem Ladislava Fukse se vznáší spousty otazníků a legend. Jaký klíč jste musel použít, abyste odlišil, co je realita a co byly jen legendy?

Klíčem je vyprávění přátel, těch skutečně blízkých, kteří nemají potřebu mystifikovat a vytvářet falešný mediální obraz.

Byl Ladislav Fuks zdatný mystifikátor? Řešil jste otázku „kde je vlastně pravda?“ během psaní knihy často?

Ladislav Fuks plánovitě zastíral skutečnost v knihách a mystifikoval i ve svém životě. Na tom není nic zvláštního, to dělá čas od času každý z nás. Ladislav Fuks v tom byl ale důkladnější, vše bylo promyšlenější, pečlivě plánované. To už tak obvyklé není. Některé věci jsou dohledatelné v pozůstalosti, na některých se shodují přátelé – zase jen střípky.  

Která část knihy Vám dala nejvíce zabrat? Měl jste někdy pocit, že panu Fuksovi rozumíte, ale nebyl jste to schopný vyjádřit slovy?

Největší zátěží bylo definitivní dokončování knihy – poznámkový aparát, citace, zdroje. A dvojkolejnost, se  kterou jsem k tomu musel přistupovat, protože kromě toho, že jsem knížku napsal, dělal jsem i její grafiku a sázel ji. Člověk se soustředí na mnoho věcí v krátkém časovém intervalu. U takového typu knihy bych se tomu snažil v budoucnu vyhnout.

Sám Fuks i jeho blízcí říkají, že je v podstatě rozpuštěný ve svém díle.

První část knihy je pojata románovou formou. Jak vzniknul tento neotřelý nápad? Máte na tuto část již třeba reakce od blízkých přátel Ladislava Fukse?

Sám Fuks i jeho blízcí říkají, že je v podstatě rozpuštěný ve svém díle. To mě přivedlo na myšlenku napsat i beletristický příběh a pokusit se nevzdálit příliš od reality.

Velkou poctou je pro mě reakce pana Jiřího Tušla, dlouholetého přítele Ladislava Fukse a svým způsobem i jeho sekretáře, napsal mi, že měl při četbě dojem, že se znovu ocitl v jeho tajemném bizarním bytě.

Jaké jste měl pocity, když jste dělal rozhovory s lidmi do Vaší knihy? Cítil jste z nich otevřenost nebo jste musel tajemství okolo autora postupně odkrývat?

Podstatné je neodradit tázaného hned na počátku. Je třeba se pečlivě připravit, vyhnout se prvoplánovým tématům. Pokud se vám podaří položit zajímavé otázky, dostanete na ně obvykle i zajímavé odpovědi. Není dobré předkládat kontroverzní témata a vymáhat odpověď. Všechno má svůj čas a člověk musí být trpělivý.

Nenapadlo Vás udělat rozhovor o panu Fuksovi i s nějakou ženou? Dle knihy měl pár blízkých žen. Nepadlo vás oslovit dokonce jeho italskou manželku?

Pokusil jsem se oslovit zpěvačku paní Hanu Hegerovou. Dokonce se mi podařilo s ní navázat kontakt prostřednictvím jejího vnuka. V té době se ale už stáhla do soukromí, přestala vystupovat. Vzkázala, že mi přeje v práci štěstí, nemluvili jsme spolu. Jeden z blízkých přátel Ladislava Fukse zemřel, než jsem ho stačil oslovit. Dochází k výměně generací a pamětníků už není mnoho. Později se mi ale třeba ozvala dáma, která četla mou knihu a Ladislava Fukse znala na počátku šedesátých let. Od ní jsem se třeba dozvěděl příběh, který se v jejich rodině traduje o vzniku knihy Pan Theodor Mundstock, nebo zajímavost, že měl Ladislav Fuks v té době pokoj vymalovaný na červeno. To už v mé knize ovšem není. A paní Limiti? S tou jsem nepočítal ani na okamžik.

Kapitola popisující hledání hrobu Ladislava Fukse naznačuje, že se nejednalo o lehlý úkol, jak dlouho skutečně trvalo než mohla být tato kapitola uzavřena? Napadlo Vás předtím, že se může stát, že se Vaše práce zasekne na takové „banalitě“?

I z banality se dá udělat příběh. Bylo to tak, a tak jsem to tak napsal. Kdyby se stalo něco jiného, snažil bych se o tom „jiném“ zase psát tak, abych čtenáře zaujal. Nebyl jsem připravený popisovat hledání hrobu, na počátku jsem si myslel, že to žádný problém nebude. Realita se ale ukázala jiná. Zabýval jsem se tím několik měsíců. To ale neznamená, že bych se stále urputně vyptával a hledal. Věci se udály a já je popsal.

Mám ale obavy, že až se redaktoři příště zeptají svých obvyklých zdrojů, opět uslyšíme, že Fuks spával v rakvi a byl nebezpečný pedofil.

Cítíte, že jste touto knihou odkryl některá tabu a mýty, které provázely osobu Ladislava Fukse? Je to přínos pro literární vědu jako takovou?

Upozornil jsem na některé věci, o kterých se nevědělo. Snažil jsem se o vlastní pohled a hledání nepublikovaných souvislostí. Pokusil jsem se napravit mediální obraz Ladislava Fukse… Mám ale obavy, že až se redaktoři příště zeptají svých obvyklých zdrojů, opět uslyšíme, že Fuks spával v rakvi a byl nebezpečný pedofil. Některá fáma je nesmrtelná a lidé ji chtějí slyšet.

V jednom rozhovoru z knihy je naznačena hypotéza, že spisovatelé jako Ladislav Fuks nebo i Vy, jste automaticky přiřazeni do nějaké literární škatulky, se kterou pak už musíte žít. Ladislav Fuks není jen hororový autor, stejně jako vy nejste jen autor, řekněme, fantastiky. Jak sám se autor s takovýmto stavem věcí osobně smiřuje a může mu to v konečném důsledku nějakým způsobem ublížit?

Začínal jsem jako autor sci-fi, ale mé touhy mě vedly k okraji žánru a posléze i přes jeho hranice. Může se stát, že pak vstoupíte do vzduchoprázdna. Pro fanoušky už nejste žánrový spisovatel a nevidí potřebu sledovat vaši tvorbu, nemusí vás recenzovat. A pro takzvaný střední proud jste ten, který píše nebo psal sci-fi, a tudíž se od něj něco výjimečného nedá očekávat. Třeba se stane, že budete psát jen do šuplíku. Může se to stát a také se to stát nemusí. Občas na jakýsi náznak vzduchoprázdna narazím, ale v podstatě mohu říct, že se mé obavy nenaplnily. Přemýšlím, proč asi. Zřejmě záleží jen na autorovi, kam až chce zajít. Ti, kteří se nepokoušejí vydělávat si psaním na živobytí, mají svobodu. Mohou experimentovat a snažit se posunout o něco dál.

Možná to zní divně, ale s Ladislavem Fuksem jste musel při psaní strávit spousty času, jak se změnil Váš osobní vztah k němu? Jak jste na něj nahlížel před psaním knihy a jak se na něj díváte teď? Vytvořil jste si k němu nějaké řekněme osobní pouto?

Můj vztah k Ladislavu Fuksovi se nijak zvlášť neměnil. Tuhle otázku byste měl spíš položit mé manželce. Ta, donucena si můj výtvor přečíst, řekla: To byl tedy strašnej člověk.

Já ho vnímám především jako svým způsobem nešťastného muže, kterému byla do vínku dána řada sudeb komplikujících život. Literární talent a úspěchy, ač to neplatilo pro vše a v každé době, byly jakousi kompenzací toho špatného, co ho pronásledovalo. Já mám pro Ladislava Fukse pochopení a nepřipadá mi zas tak zvláštní. Celkem chápu, proč takový byl. Vždycky pro mě bude výjimečným autorem, který se od všech ostatních odlišoval.

Máte za sebou práci na zajímavém a náročném projektu, vzhledem ke zkušenostem, které jste během práce na knize získal, máte chuť nebo dokonce už i plán se pustit do nějakého podobného projektu?

Podobný projekt by mě lákal, ale teď si od něj dám určitě pauzu a pokusím se o něco jiného. Není jednoduché se na někoho napojit a psát o něm. Musí existovat jakési souznění a autorů jako byl Ladislav Fuks na našem literárním rybníčku moc není. Byl prostě jedinečný tím, jak psal i tím, jak žil.