Mezisvět z roku 2007 byl příběhem Joeyho Harkera, který v sobě jednoho dne objeví velice zajímavou vlastnost – umí cestovat skrz realitu do alternativních vesmírů. Na první pohled se zdá, že je to schopnost velice užitečná a bude s ní hodně srandy, jenže Joeymu změní život tak zásadním způsobem, že by dost možná byl raději za blaženou nevědomost. Vesmír je ve válce, která svým rozměrem a následky zastiňuje cokoliv, co se stalo v naši realitě, na naši Zemi. Je to válka dvou mocností – armád magie a vědy. Joey navíc záhy zjistí, že existuje ještě třetí strana. A tou je on sám....
Ve většině realit existují různé verze Joeyho – starší, mladší, s magickými schopnostmi, křídly, Joey kyborg... Snad všechny myslitelné možnosti a varianty. Všichni dohromady pak tvoří malou odbojovou armádu, která se snaží chránit vesmír proti ostatním. V tomhle konfliktu totiž není ani jedna strana dobrá. Asi jako kdyby v Druhé světové válce proti sobě bojovalo Německo a Japonsko.
Stříbrný sen začíná víceméně tam, kde první „díl" končil. Joey si už vydobyl alespoň slušnou pozici mezi svými vrstevníky a jeho výcvik probíhá podle plánu. Relativní idylku ale náhle naruší příchod tajemné Acacie, která toho o celé základně i Joeym ví mnohem víc než by měla. A navíc si všichni myslí, že je to jeho holka, i když to jeho holka není. Zkrátka všechno se to hned nějak komplikuje. Navíc pomalu začíná být jasné, že armádě Mezisvěta hrozí další nové nebezpeční, které tentokrát nepochází zvenčí...
Byť se Stříbrný sen na obálce pyšní jménem Neil Gaiman, ve skutečnosti na ni tento autor nemá tolik zásluh, jak by se na první pohled zdálo. Neil to ostatně pěkně shrnul v jednom videu. Společně s Michaelem Reavesem vymyslel základní kostru příběhu (včetně plánovaného třetího dílu) a už se těšil na společnou práci. Jak to ale tak bývá, když je někdo hvězda Gaimanova formátu, často nemá dostatek času na to, co by rád dělal. A tak to dopadlo tak, že na Stříbrném snu měl pracovat Reaves sám. A tady se nám to začíná komplikovat. Michael Reaves trpí Parkinsonovou nemocí. Jeho stav se v průběhu práce na knize zhoršil, a tak ji předal své dceři Mallory, která knihu dokončila. Paradoxně tak došlo k tomu, že ta, která má na knize nejvíce zásluh, je na obálce zmíněna jen tak mimochodem. Někde dole, malinkým písmem. Holt marketing.
Nutno však dodat, že Mallory Reaves se podařilo vše dohromady poslepovat tak, že to ani Gaimanův fanoušek (včetně mě) vůbec nepozná a podařilo se ji skvěle napodobit jeho styl. Výsledkem je to, že se Stříbrný sen čte lehoučce, děj příjemně plyne vpřed a čtenář si může užívat dostatek zajímavých a poměrně originálních nápadů. A to i přes to, že je to v podstatě millitary sci-fi. Druhým dechem ale musím dodat, že se nejedná o žádné přelomové dílo, které nikoho neohromí ani bombastickou zápletkou plnou překvapivých zvratů a událostí, ani rozsahem. Navíc díky otevřenému konci (a tomu, že autoři samotní již pokračování potvrdili) se zdá, že Stříbrný sen trpí známým syndromem prostředních dílů, který mnohdy slouží jen jako nějaká výplň mezi slibným začátkem a rozuzlením na konci.
Stříbrný sen není rozhodně špatnou knihou. K dokonalosti ji ale chybí hodně velký kus. Nejlépe ji zřejmě bude někde ve vodách průměru. Příběh Joeyho v Mezisvětě má hodně potenciálu a dokáže zaujmout. Je ale zřejmé, že Stříbrný sen tento potenciál využít nedokázal. Kniha se čte příjemně, ale po jejím přečtení budete pravděpodobně nějaký hlubší dojem hledat marně. Ale i taková literatura má své místo na světě.
