O existenci sborníků Antologie českého hororu jsem se dozvěděl, až když jsem připravoval rozhovor s Honzou Vojtíškem, který jste nedávno mohli na našich stránkách číst. A přitom aktuálně vyšel již čtvrtý díl, který mě svou kvalitou příjemně překvapil a potěšil mé mokvající srdíčko. Nejen příbramské nakladatelství Ladislav Kocka mi do této doby bylo velkou neznámou, ale ani na většinu autorů v této antologii jsem dosud nenarazil. Takže mě čekala pořádná objevitelská cesta, jako když šel Archimédes poprvé do vany.
4. antologie českého hororu je útlá knížečka, obsahující sto čtyřicet dva stran strachotvorných textů. Najdeme v ní (příznačně) třináct povídek od čtrnácti autorů. Tuto malou matematickou hádanku vyřeší fakt, že v jednom případě se jedná o autorskou dvojici, což v našich krajích nebývá až tak zvykem. Obálka knihy není zrovna excelentní grafické dílo a samotný obrázek by bez názvu titulu nejspíš evokoval soft miliskující se upírské série než knihu, která vám má navodit husí kůži, studený pot a mrazení v zádech. Ale to jsou jen malá škarohlídská rýpnutí, protože jde především o obsah, nikoli o obal. Takže bez dalších sebestředných úvah se vrhněme k jednotlivým povídkám.
Dana Cepáková: Hřbitovní děti – Hřbitovy jako takové jsou samy o sobě dost ponurá místa, která evokují strach a špatné pocity. Přesně na toto hororově klišovité místo zasadila pointu svého příběhu mladičká brněnská autorka. Nedávno plnoletá Dana Cepáková má však skvělý cit pro vykreslení atmosféry a děj příběhu má potřebný tah na branku. Pointa sice využívá klasického rčení oko za oko, zub za zub, ale v celkovém kontextu příběhu se rozhodně nebudete nudit a na občasné mrazivé vlny v páteři taky může dojít. Krásný rozjezd této antologie, který vás namlsá k dalšímu čtení.
Petr Boček, Miroslav Zubík: Klecový chov – A hned jako druhou tady máme onu zmíněnou autorskou dvojici. Pánové jsou pedagogové, kteří se jednoho dne potkali na stejném vzdělávacím ústavu, padli si do oka a začali společně literárně tvořit. Jejich povídka není rozhodně špatná věc, ba naopak. Využití hororové atmosféry zasazené do toku moderní společnosti působí překvapivě svěže a příjemně. Kamenem úrazu se mi však jeví fakt, že pánové mají krásný smysl pro sarkasmus a černý humor s řekněme sociálním podtextem. Jenže by se v tom měli trošku mírnit, protože z této povídky mám pocit, že trošku míň by ve výsledku bylo mnohem více. I když v této povídce jsou použity všechny mé oblíbené ingredience, díky již zmíněnému je mi výsledný dojem poněkud zkažen. Přesto se pokusím výhledově sáhnout po jejich společné povídkové knize Mrazivé příběhy, protože potenciál, čtivost a náladotvornost mají tito pánové opravdu výbornou.
Zbyněk Vičar: Temná rána – Musím se přiznat, že tahle povídka mě moc nebrala. Bylo to způsobeno především tím, že pointa je jako z béčkového thrilleru americké produkce, který jste si v devadesátých letech půjčili v nově vzniknuvší videopůjčovně u vás na sídlišti. Sex, pomsta a nářadí hodné pořádně psychopatického maniaka. To vše jsou artefakty, které nepřinášejí moc svěží vítr do hororové atmosféry. Autorovi se však musí nechat dobrý sloh a práce s textem, což povídku dělá čtivou a v mihotajícím se světle svíčky o půlnoci může vystrašit nejedno dívčí pyžamové mecheche.
Ondřej Pešák: Slimáčí láska - Kdyby tato povídka byla prologem k románu, tak by to byl úvod jako od Kinga. Sama o sobě nepůsobí vůbec zle, ale občasné (úplně si nejsem jistý jestli chtěné) komediální prvky jí trošku ubírají na neurotizující atmosféře. Přesto se mi námětově líbí a pevně doufám, že mladý autor v budoucnu hravě překročí svůj stín. Slimáci sami o sobě nejsou moc mazlíčci a po této povídce se na ně budete dívat s potřebným respektem. Nápad výborný, jen to chce ještě trochu vybrousit a myslím, že se od tohoto autora ještě máme na co těšit.
Petra Slováková: Zívnutí – Od této mladé progresivní autorky jsem už nějakou tu povídku četl a vždy se mi líbily. Jsem rád, že ani tentokráte mě nezklamala. Způsob, jakým rozvinula až dětinský nápad, když hlavní hrdina zívne a vdechne do sebe démona, je doslova dech beroucí. Tohle je neotřelý pohled na věc a závan svěžího větru do české fantastiky. Pro mě osobně jeden z vrcholů této antologie a jsem skálopevně přesvědčen, že o této autorce ještě hodně uslyšíme. Každopádně já jí držím mocně palce.
Ladislav Polanka: Tajemství starého lesa – Byť se v rámci pointy této povídky nejedná o nějaké přílišné novum, tak autorovi se povedlo vytvořit opravdovou strašidelnou atmosféru, která je pro hororového fanouška balzámem pro jeho zhýralou duši. Stejně jako v úvodní povídce této sbírky byl hřbitov, tak tady je temný les stimulátorem, který má již od začátku navodit ponurou a temnou atmosféru, což se podařilo a čtenář si bude příjemně pobrukovat. Jak se říká – dobrý průměr.
Martin Štefko: Holčička – Dokud jsem tuto knihu nedostal do ruky, tak jsem ani netušil, že v ní najdu našeho redakčního kolegu, velkého fanouška komiksu a hororu, Martina Štefka. Jeho povídka je rozhodně zajímavá a má potřebný šmrc. Kříží se v ní atmosféra filmů jako Záhada Blair Witch či Rec s tajemnými zjeveními malých holčiček v mrazivé mlze. Výborně se to čte a je to příjemné, navíc konec překvapí! Akorát je to na můj literární vkus moc filmové, americké a okoukané z tamních bijáků.
Honza Vojtíšek: Supersmrt – Po přečtení autorovy sbírky Z druhé strany jsem se na povídku Honzy Vojtíška těšil. Bohužel musím konstatovat, že mě trochu zklamal. V podstatě vytknu to samé jako u autorské dvojice Boček / Zubík, přílišnou satiru, která ubírá pointě na síle. Tohle je až možná moc „sci-fi“ a i přes černý humor a snahu o nadhled, působí dílo spíše parodicky. Ve finále tato povídka není špatná, ale moc mi nezapadá to kontextu této antologie. Ale pokud vás zajímá, jaké ad absurdum se může stát na talentové pěvecké soutěži, nechte se překvapit. Stejně jako všichni tři autoři (Boček, Zubík, Vojtíšek), mám rovněž velmi kritický a cynický pohled na některé aspekty soudobé společnosti, ale nejsem si jist, jestli zrovna tohle je cesta (či úhel pohledu), jak se s tímto marastem vypořádat.
Petra Erhartová: Výtah stínů – Další něžné pohlaví, kterému se povedlo dát přímý zásah do mé prohnilé duše! Ano, Výtah stínů je pro mě dalším vrcholem této hororové sbírky. Na konci knihy je výzva pro autory, kteří chtějí přispět do pátého dílu této antologie. Je tam samozřejmě uveden i rozsah, který by neměla povídka překročit. Delší povídky prý budou uveřejněny jen v případě, že se bude jednat o něco výjimečného. Mám pocit, že tahle povídka je z celé antologie nejdelší a určitě překračuje stanovený rozsah. Důvod je jasný, je to výjimečné! Všechny dobré hororové ingredience jsou zde namíchány s precizností zkušeného spisovatele a dávají vzniknout nadmíru čtivému a působivému příběhu. Předešlá věta by se hodila jako anotace na knihu mistra spisovatelského pera, jenže autorce této povídky je dvacet… klobouk dolů, tohle se opravdu povedlo!
Daniel Barták: Já, ty – Musím přiznat, že tahle povídka je svým obsahem na mě až moc fantasmagorická. Slet neuvěřitelných událostí, které jsou střelhbitě nahrazeny ještě neuvěřitelnějšími. Ale velmi se mi líbí samotná forma textu, která je skoro celá napsaná formou dialogu dvou osob, hlavních postav. Tohle si zaslouží poklonu. Bohužel ve finále to na mě působí jako by Leslie Nielsen hrál Freddyho Kruegera.
Věra Borovská: Ztracené dny Strážce rovnováhy – Tak tohle je taky velmi příjemná věc, která útočí na přední příčky pomyslné hitparády této antologie. V podstatě se jedná o psychologický horor s morálním dilematem blízkým ruským klasikům. Strážce rovnováhy je „bytost“, která může v případě potřeby otočit stavidla osudu, jenže otázkou je, jestli na to má z morálního hlediska opravdu právo. Tahle povídka místy obsahuje až prvky dramatu se vším všudy a jak sama autorka píše ve svém medailónku, „Dokázat stvořit strašidelný příběh bez hektolitrů krve, uječených středoškolaček a diamantově se blyštících upírů, to je Umění!“ Mi nezbývá než konstatovat: Tleskám, povedlo se!
Luboš Štěrba: Obraz – Tato povídka rovněž nese prvky psychologického hororu a má zlověstnou atmosféru. Jenže to není nic, co by tady ještě nebylo. A i ta pointa je bohužel velmi předvídatelná. Stejně jako u všech autorů, kteří do této sbírky přispěli, musím konstatovat, že stylisticky je to na dobré úrovni a v knize není publikována povídka, která by neměla určité parametry. Jenže v konkurenci zde prezentujících se autorů to je jaksi málo.
Jana Lišková: Psací stroj – O téhle povídce by se dalo říci v podstatě to samé, co o povídce předešlé. Nic, co by tady ještě nebylo a grand finále taky pravděpodobně hororový fanoušek vytuší brzy. Oproti předchozímu „kusu“ však cítím větší závan inovace a pokusu o seberealizaci. Povídka má dobrou atmosféru a příjemně se čte, příští výtvor bude pravděpodobně zase o kousek dál a na to se těším.
Pokud jste nabyli dojmu, že recenze je až příliš kritická, tak není zcela tak myšlena. Tahle antologie má velmi slušnou úroveň a některé povídky by obstály i v mnohem větší konkurenci než jaká je zde, potažmo na malém českém rybníčku. Vzpomenul-i si například na antologii 2004: Český horor, tak tato hororová sbírka mi udělala mnohem větší radost. Všechny Antologie českého hororu vznikají v rámci nakladatelova projektu „Hledáme 100 Českých Kingů“ a i s tímto čtvrtým dílem jich bylo doposud nalezeno 42. Takže ještě více než polovina potencionálních králů hororu nám zbývá nalézt. Doufám, že se to povede a se dočkáme nějakého mistra hrůzy, kterého bude uctívat široká veřejnost. Ovšem pánové pozor! Z tohoto dílu mám pocit, že možná nenajdeme krále, ale spíše královnu, protože holky to tentokráte vyhrály na celé čáře!
