S knihami Terryho Pratchetta jsem vyrůstal a svou lásku k Zeměploše jsem na těchto stránkách projevoval opakovaně. Každá nová kniha byla pro mě svátkem a těšil jsem na ni jako malý. Což jsem tenkrát taky byl. Nikdy mě to nepustilo. Přečetl jsem všechno a většinu několikrát. Může za to ta hravost, chytrý humor, čtivost i úžasný překlad Jana Kantůrka. Poslední dobou i jakási bolestná nostalgie a fakt, že se velmi brzy stane, že další Terryho kniha, která u nás vyjde, bude poslední…
Předtím tu ale máme Filutu, román, který vydalo nakladatelství Talpess koncem minulého roku. Předem je ale třeba zdůraznit, že se nemá se sérií o Zeměploše nic společného. I když… Tak jinak. Filuta se odehrává na ZemNEploše, tedy tady u nás, na té nudně kulaté planetě, přesněji řečeno v její historii. Sám Pratchett Filutu označuje za historický román s prvky fantasy, které v tomto případě zastupuje fakt, že se příběh odehrává v reálné historické době, v reálných kulisách, s reálnými osobnostmi, ale rozehrává smyšlenou situaci a s některým fakty pracuje velice volně. Výsledek tak můžeme označit za historickou fikci.
Filuta je román (a to ještě s hodně odřenýma ušima) s překvapivě jednoduchou zápletkou. Hlavní hrdina, Filuta, je mladík s pochybnou minulostí neštítící se nějakého toho lehkého zločinu, který se živí tím, že prochází stoky viktoriánského Londýna a hledá v nich pravidelnými dešti spláchnuté mince a další poklady. Je to takový vyčůránek. Ono krásné české slovo filuta k němu sedí dokonale. Třebaže žije mezi spodinou na okraji bídy a společnosti, nemá se vysloveně zle a jak sám říká, kdyby se živil poctivou prací, byl by se na tom možná i hůře. Jednoho velice deštivého dne neplánovaně zachrání ženu v nesnázích, a to mu jako lusknutím prstu změní celý život. Nejenže se pustí do detektivní práce vedoucí k objevení viníků a pomstě, ale začne i neobratně klopýtat po schůdcích k lepšímu společenskému postavení.
Při čtení jsem si stále dokola opakoval jednu věc - proč se vlastně Terry rozhodl tento příběh nezasadit na Zeměplochu? Vždyť by to tak krásně fungovalo! Ankh-Morpork jakoby viktoriánskému Londýnu z oka vypadl. Řeka Ankh si s dobovou Temží v čistotě taky nezadá. Charlese Dickense by vystřídal Mikuláš ze Slova, šéfa policie chrabrý Elánius. Nad tím vším by na trůně královnu Viktorii vystřídal Havelock Vetinari a nikdo by nic nepoznal. Zvláštní rozhodnutí. Na druhou stranu jde krásně vidět, kam až to původně středověký Ankh-Morpork dotáhl a jak moc je nakonec Londýnu na začátku průmyslové revoluce podobný.
Kromě těchto malých detailů však na stránkách zůstalo vše, pro co máme příběhy sira Terryho Pratchetta tak rádi. Humor, hrátky se slovy, roztodivné a zajímavé postavy a postavičky a všechnu tu špínu a tvrdý život, který v jeho podání vyznívá tak poeticky, že až láká si obléknout gumáky a projít si nějaký ten Římany postavený kanál a doufat, že najdete některou z řady mincí šíleného měnového systému.
Na Filutu je ale třeba podívat se i kritickým okem. Rozhodně se nezařadí mezi nejlepší Pratchettovi texty. Ani celá ta romantika staré doby a klasické Zeměplošské postupy nezakryjí fakt, že kniha lehce postrádá spád, a nic tak světoborného nebo dechberoucího se v ní neděje. Na druhou stranu i ten nejslabší Terryho text se může směle postavit konkurenci a neodejít z bitvy zahanben. Filutu je tak třeba brát s nadhledem a nečekat od něj zázraky. Jisté ale je, že fanoušky Zeměplochy kniha nenechá chladnými a klidně si mohou vzít pastelku a všechny ty zbytečné reálie opravit a užít si tak alespoň takto oklikou poslední výlet do největšího a nejšpinavějšího města světa letícího vesmírem na hřbetě želvy (a nějakého toho slona).
