Ještě v předadventním období jsem publikoval recenzi na komiks Davida B. – Král Špunt. Jenže to není jediná jeho nová kniha, která se díky péči nakladatelství Baobab, před časem objevila na našem trhu. To, jak se David B. dostal do povědomí tuzemských komiksových fanoušků a co znamenal pro hipstery, kterým se tenkrát ještě říkalo intelektuálové, si můžete přečíst v předchozí kritice. Dnes se budeme především věnovat komiksovému booku s tajuplným názvem Zahrada ve zbrani a jiné příběhy. Budeme-li na tuzemského vydavatele tohoto počinu nahlížet jako na nakladatelství, které své knihy směřuje především na děti a mládež, musím vás hned ze startu vyvést z omylu a zahrát varovnou notu. Minimálně tedy v případě Zahrady ve zbrani, protože ti nejmenší ji pravděpodobně vůbec nepochopí nebo ji pojmou jen jako velmi bizarní pohádkový příběh (bez historických odkazů a narážek). Ti o něco starší u ní předčasně dospějí a ztratí iluze o jednom z nejvěhlasnějších období dějin své vlasti. Eskamotér Žito pak vzteky spáchá harakiri kalichem.
David B. je tak poněkud divný pavouk a podobné jsou i jeho komiksy. Zahrada ve zbrani se skládá ze tří příběhů, jejichž společným jmenovatelem jsou středověk, legendy, mýty, mystifikace, náboženství, snaha o dosáhnutí osvícení a svojské ohýbání historie k obrazu svému. Začneme jako na titulní stránce novin posledních dní, podíváme se na zoubek islámu. Nebojte, nebude to zase taková politická agitka, jak se vám teď vybavilo před očima, ale náboženství bude kooperovat s pohádkami Tisíce a jedné noci, a také s falešnými proroky, mocenským bojem a temnými stěnami jedné studny, na jejíž dno nedohlédnete. Zahalený prorok je příběh, který dokáže fascinovat i otrávit, stejně jako život sám. Kresbou i pojetím vizuálně připomíná Habíbí Thomsona Craiga – ornamenty se v černobílé pevné lince prolínají s pohádkovým námětem a útočí na mysl i oči čtenáře. V tomto příběhu bude hrát prim chalífa Hárún ar-Rašíd ze zmíněných pohádek Tisíce a jedné noci a v roli soka proti němu bude stát zakladatel sekty koketující s islámem a zarathuštrismem, Hakim al-Muquanna. Výlet do dávné Persie v sobě ale nese i trochu toho aktuálního poselství, které opatrně a po kapkách David B. dávkuje evropským čtenářům. Možná nevědomky a určitě s velkým předstihem. Originál se pod Eiffelovou věží objevil již v roce 2006. Pokud jsem psal, že příběhy nejsou pro děti snadno uchopitelným materiálem, tak v tomto případě bude nad smyslem váhat i kdejaký dospělý. Navíc první příběh přichází z úplně jiného světa než následující dva, a byť najdeme ideologicky styčné body, zjistíme, že je jimi koncept celé knihy poněkud rozmělněn. Není tím myšlena ani tak mohamedánská tématika kontra následující husitství, ale celkové pojetí dvou naprosto jinak chápaných světů.
Jednooký vojevůdce Jan Žižka je zásadním styčným bodem děje v následujících dvou povídkách. David B. jej a jeho družinu v žádném případě neidealizuje jako Alois Jirásek, ani mu nepodsouvá přemrštěnou politickou ideologii jako Otakar Vávra. Ono husitské revoluční hnutí bylo ve skutečnosti stejné jako všichni vypatlaní náboženští fanatici světa. Jen ve škole z nich dělali něco víc – patrioty bez bázně a hany. Jasně, pořád šlo o preferované vlastenecké tendence, ale byly vymáhány za každou cenu – mečem a ohněm. On vůbec ten středověk byl takový hodně kacířský. Takže bychom měli přijmout s povděkem, že se na tohle kontroverzní období našich dějin podíval někdo s odstupem. Titulní Zahrada ve zbrani vypráví o sektářské odnoži táboritů – o adamitech. O tom, jak pražského kováře Rohana nejprve navštívil první muž Adam a po něm i Eva, a skrz její lůno pak kovář prozřel. Však se říká, že spousty válek a svárů bylo vedeno kvůli ženě, ne? Tenhle Rohan se veden přeludem zrozeným z plamenů postavil do čela nové kasty, která v konečném důsledku stanula i proti slovutnému bojovníkovi s páskou přes oko. Cesta do rajské zahrady byla zbrocena krví a páchla po přeludech a šalbě. Jen husa z pohádky věděla své, ale kdo by husu poslouchal…
Trocnovský hejtman je hlavním hybatelem děje i v poslední povídce Zamilovaný buben. A to doslova. Po jeho smrti ho bratři nechali stáhnout z kůže, kterou koželuh zpracoval a z níž byl vyroben buben. Ten poté udával rytmus husitskému vojsku, hnal jej neúprosně vpřed a zbavoval strachu z nepřítele. Tomu naopak svými údery naháněl obavy a panický strach. Hned jak jej uslyšeli, dali se na útěk… až do památné bitvy u Lipan. Dokud válečný buben z Žižky zněl, bojovali husité jako v transu a nepoznali únavy. Žižka skrz něj promlouval ke svým věrným a jako ligový trenér hecoval k stoprocentním výkonům. Jenže v oné památné bitvě proti nim nestáli okovaní křižáci, ale další kališnici, kteří už nebyli tak radikální a vzpurní. A hlavně znali tajemství, se kterým táborité přicházeli… a porazili je. Dívka zamilovaná do bubnu jej odnesla z bitevního pole a vydala se s ním do světa. Síla bubnu potaženého Žižkovou kůží ale nebyla zapomenuta a mnozí se jej snažili zničit…
David B. dal tuzemským dějinám mýtický opar a hodně svojský mystifikační nadhled. Což vůbec není na škodu věci. Otázkou je, jak se s jeho pojetím vypořádají někteří uctívači kalichu a zda nebude jeho dílo označeno jen za heretický historický blábol, který byl vymyšlený po nadměrné konzumaci holotropních látek. Přesto jeho komiks ladí a pojítek mezi jednotlivými příběhy je dost. Hlavně u příběhů, které se zabývají obdobím Božích bojovníků. Pohané a kacíři všech zemí se pojí v tomto pozoruhodném díle, které obrazně přepisuje dějiny a dává jim nádech pohádek z černého lesa. Cesta k Bohu je totiž dlážděna nejen krvavým prosazování víry, ale evidentně i nadměrným výskytem Psilocybe arcana. Sám Jan Žižka mluví spíše jako milec knihy než meče a některé ohyby dějin poněkud praskají ve švech. Zatímco u Krále Špunta jsem tančil radostný danse macabre od přídi až po poslední stránku, tady se hladký čtenářský švunk nekoná. Přeci jen je zádrhelů na cestě do Edenu až příliš. Po přečtení nepropadnete v nespoutaný jásot, ale spíše v zádumčivost zapáleného studenta historie, který na jednotlivá fakta pohlíží s filosofickou důsledností. Nasadit někomu brouka do hlavy, to se nepovede jen tak nějakému literárnímu koleopterologovi! V tomhle je asi největší kouzlo Zahrady ve zbrani. Na druhou stranu, kdybych pocházel třeba z Angoly, jen stěží by ve mně jednooký buben zanechal hluboký vryp. Spíše bych jej trošku odbyl jako hezkou vzpomínku na kus látky, který se barvíři Hakimovi přilepil na obličej v první povídce. Považoval bych to za báchorku o hledání víry a nadřazenosti, a hned poté bych odfrčel na létajícím koberci vstříc dalším příběhům. Lícní stranou berné mince, která se blýská jako kulky psí, je samotné zpracování knihy, podmanivá a specificky krásná autorova kresba a lettering jako z pohádky s nejhezčím koncem. Vše zmíněné ze Zahrady ve zbrani dělá objekt zvýšené pozornosti, nestandardní dílo v rámci našeho komiksového trhu a poťouchlou mystifikační šmodrchanici, která dokáže zaujmout na déle, než trvá přečíst málo přes sto obrázkových stránek.
David B. vlastním jménem Pierre-François David Beauchard (1959), je francouzský kreslíř a tvůrce komiksů. Spoluzaložil nezávislé komiksové nakladatelství L´Association, je autorem legendární autobiografické série Padoucnice a řady dalších autorských komiksů. (Zdroj: Baobab)
David B. coby všech špuntů král
