Mýty, v současnosti jedna z nejlepších a nejzajímavějších komiksových sérií, které u nás díky nakladatelství Crew vychází, se dočkala dalšího dílu. Šestá kniha s názvem Domovina, pokračuje ve vyjetých kolejích a rozvíjí osudy nám již známých hrdinů. Jak se však již stalo takřka tradicí, scénárista Bill Willingham nám poodkryje jen ty karty, které jednoduše musíme vidět. Jinak si stále drží trumfy v rukou. Pokud se dobereme k nějaké pointě příběhu, tak zjistíme, že se jedná jen o dílčí vítězství. A stejně jako v předchozích dílech jsou nám představeny další postavy, se kterými jsme dosud neměli tu čest. Je jasné, že pro určité dějové linie bude jejich přítomnost nezbytná. S takovým Mauglím určitě ještě hodně počítám…
Tahle kniha je složená v podstatě ze dvou částí. První z nich je příběh s názvem Čipera Jack, který kreslil David Hahn. Podíváme se v něm na starého známého Jacka, ano, toho zelináře s fazolí. Tentokráte se tenhle pohádkový výlupek rozhodne prorazit v Hollywoodu coby filmový producent. Jak se na to však dívá vedení Mýtova nebo s jakým úspěchem se mu to daří, to se musíte nechat překvapit. Jisté je, že s Jackovými plány a nápady se u toho nebudete nudit. A navíc za ty roky získal tolik zkušeností, že se umí pořádně otáčet v jakékoliv branži. Druhá, větší část knihy se jmenuje Domovina. Nakreslil jí Mark Buchninngham a o inkoust se postaral Steve Leialoha. Zde se podíváme do staré vlasti všech Mýtu. Od té doby co ji museli nuceně opustit se mnohé změnilo. Armáda „těch zlých“ nemilosrdně válcuje všechny nepřátele, kteří se jim nepodrobí. Přichází však muž v modré škrabošce a modrém plášti, jenž jde nekompromisně za svým cílem. Za pomstou, která jej sžírá a která je bránou na cestě za svobodou.
K jeho heroickým činům mu dopomáhají kouzelné propriety, které se v konečném důsledku jeví jako jedny z nejmocnějších zbraní v tomto mýtickém světě. Věci však nejsou tak jednoduché, jak se na první pohled zdály. Přeci jen se jedná o království a v tom vždy vládla hrabivost, podlost a intriky. Na nejvyšších postech nemusí být nutně ti, kteří tahají za provázky moci. Tohle přeci známe i dnes. Poslanec kmotru ruce myje. Dozvíme se tedy, jak to bylo s invazí do nového domova Mýtů a kdo za tím vším stojí. Zatímco v Domovině se kříží zbraně a kouzla nabývají na síle, tak v mezičase je potřeba se podívat do Mýtova. Krátké vložené kapitoly s příznačným označením Intermezzo: Mezitím se po kresební stránce zhostil Lan Medina a inkoust v ní měl na starosti Dan Green. Konečně se na stránky dostane v úvodu zmíněný Mauglí, kterého trápí, že Baghíra pobývá za mřížemi. Ale co taky mohl čekat někdo, kdo se zúčastnil nepovedeného pokusu o převrat. Syn džungle si však dá závazek, že černého pardála v tom nenechá. Nejdůležitější co se však v této vložené kapitole dovíme, je jméno toho, kdo zradil Mýtov a dopustil tak invazi nepřátel v minulém díle. Kdo je viníkem, který si zaslouží ten nejhorší trest!
Bill Willinghan i v této knize dokazuje, že je mistrem tvorby příběhů, v nichž na sebe naroubuje množství zdánlivě neslučitelných postav. K tomu přidá napínavé dějové linie, které rozplétá s trpělivostí stoleté želvy. Je to jako skládat puzzle, dostanete miniaturní výsek obrázku, který musíte napasovat někam do celkové mozaiky. Vtip je v tom, že nemáte vůbec šajn, jak má finální obraz vypadat. To ví jen autor sám a z vašeho matného tápaní mu cukají koutky na buclaté tváři. Už po šesté knize Mýtů je naprosto zřejmé, proč si Vertigo této série tak cení a fanoušci za mořem na ni přísahají víc než na Deklaraci nezávislosti. Dalším majstrštychem je výběr kreslířů pro tuhle sérii. Každý z nich přidává svůj osobitý styl, ale přesto se jim dokonale daří udržet celistvost této série. Pokud některý z kreslířů má hodně osobitý rukopis, je mu přidělena samostatná kapitola, která v ideálním případě funguje sama o sobě. Nebo se jedná o vzpomínky či chronologické vybočení z hlavních dějových linií. V konečném důsledku, ale tohle puzzle do sebe naprosto zapadá. A s každým dalším odkrytým obrázkem je stále více okouzlující.
Dohromady to vše funguje náramně. My, jenž jsme odkojeni na pohádkovém světě pánů Macourka a Vorlíčka tohle umíme náležitě ocenit. Je jedno jestli se jedná a Říši pohádek nebo Domovinu Mýtů. Křížení různých pověstí, mýtů, pohádek, bájí, bylin atd. tomu všemu dodává pořádný šmrnc. Pokud se ještě minimálně polovina děje odehrává ve světe nás obyčejných smrtelníků, nezbývá nám, než slintat blahem. V soudobé (nejen) fantastice je míchání různých jiných literárních děl a postav z nich, velmi populární a to nejen mezi autory, ale je s velkým povděkem přijímáno i mezi samotnými fanoušky. I v komiksu je tento autorský postup již značně zakořeněný. Vzpomeňme třeba na nedostižnou Ligu výjimečných opěvovaného Alana Moora. Při takovém autorském přístupu je však třeba ke všemu přistupovat s patřičnou rozvahou a s uvažováním vyzrálého literáta. Jinak se snadno může stát, že z vašeho díla vznikne paskvil nejhrubšího zrna, který bude i v rámci brakové literatury označen za blábol. Billu Willinghanovi toto evidentně vůbec nehrozí. Naopak po šesté knize Mýtu má i u nás slušně našlápnuto vykročit na piedestal komiksové věčnosti.
