Většinová populace vnímá bezdomovce jako cosi okrajové a odpudivé, co nepatří do naší báječné společnosti. Vlastně to je celkem pochopitelné, celkem. Každé společenství má nad sebou od nepaměti bič, kterého se lidé obávají jako čert kříže. V dobách minulých se prostý lid děsil inkvizitorů a dnešní doba zastrašuje pomocí jejich vzdálených potomků – exekutorů. Výsledný efekt je v podstatě totožný. Lidé stojí vzorně v řadě, nevybočují, a strachují se o své skromné pozemské statky, či vyvržení z lůna bezpečného stáda. Bezdomovectví je strašákem kapitalistického zřízení světa a málokdo se odváží přemýšlet o oněch bludných duších, jež nemají mít minulost a ani budoucnost. Věčné bezčasí a strádání je jejich údělem. Neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo. Troufnu si tvrdit, že ve skutečnosti existuje pouze drobné procento jedinců, kteří vyznávají takovou formu svobody, že dobrovolně odešli na periferii člověčí obce. Ale i tací jsou.
Sem tam zaregistrujeme prohnilé politiky, jak rozlévají ne/potřebným rybí polévku, či varují bezdomovce, aby nevycházeli z domovů do třeskutých mrazů. Opravdu, nedělám si srandu. Televize občas vysílá reality show z prostředí houmlesáků nebo předpověď počasí v jejich nezaměnitelném podání. Jaksi tušíme, že tady nejde vůbec o neviditelné vyvrhele společnosti, ale o zviditelnění se určitých egoistů a starou dobrou komerci. Málokoho ovšem napadne, že by se za osudem bezdomovce mohl ukrývat zajímavý příběh.
Spisovatelka Sylva Lauerová je ovšem jiného názoru a v roce 2012 vypustila na oběžnou dráhu tuzemských knihkupců román Tichošlap, který se stal předlohou stejnojmenného komiksu, jež byl oficiálně představen na sklonku roku 2016.
Klíčová linie komiksového příběhu se odvíjí za oponou každodenního pražského života a jak jsem načrtl výše, ústřední postavou je bezdomovec. Ona odpudivá bytost měla kdysi v minulosti jméno, ale to dávno nic neznamená a není pro nikoho podstatné. Budeme mu říkat třeba Tichošlap, či Tichota, jak ho zvou ostatní tuláci. Svou přezdívku si získal díky absolutní nemluvnosti a tichosti svých kroků, kdy přichází do jejich bezútěšné komunity a stejně tak nepozorován mizí. Tichota vždy bezdomovcům něco přinese na přilepšenou, obdaruje je a dá se říct, že je i přes své podivínství velmi oblíben. Říká se, že člověk by neměl být posuzován podle vzhledu, ale podle skutků. Svatá pravda.
V dešti, kterého se Tichošlap obsedantně kompulzivně děsí, přespává v suterénu starého činžovního domu, kde ho paní domácí k nelibosti ostatních nájemníků blahosklonně toleruje. Když provazy vody ustanou z nebe padat, tak nastává doba mentální úlevy a on se vydává do nitra pražského metra, kde jsou „Osudy uzavřené jako do hrobky, améby lidských energií, milión životů denně, dobro a zlo pohřbené do útrob červa...“
Zdá se, že tajemný muž nikam nespěchá a nevnímá zákony času takovým způsobem, jako daňový soustrastník. Předivo jeho paralelního vesmíru je utkáno z miriády jiných esencí, než je lidský spěch a honba za mamonem. Kontinuita tikotu a odměřování hodin je vždy relativní. Tichota tráví v prostorách metra zdánlivě nekonečně dlouhou dobu a posedle cosi hledá. Vyčkává, pátrá, číhá a navzdory zjevnému odporu cestujících vyhledává jakousi formu mysteriózního kontaktu. Co očekává a o co mu jde? Je snad pomatenec, či jakási energetická podstata, jež saje druhým životní sílu? Možná.
Jak jsem již uvedl, grafický román Tichošlap je inspirován knihou téhož jména a já pouze dodám, že o vizuál se postaral kreslíř Jiří Carda. Pokud jde o mne, tak jsem knihu nečetl a nebýt komiksu, asi bych ji ani nezaregistroval. Snad si ji i někdy přečtu, neboť vím, že slibem nikoho nezarmoutím. Ne, teď vážně, dělám si legraci a myslím si, že komiksová adaptace může fungovat samostatně a nemusí zůstat nic dlužna své literární předloze.
Doposavad není úplně běžným jevem, nejenom u nás v tuzemsku, aby žena tvořila komiks. Pořád tu existují jisté předsudky provázející onu pokleslou obrázkovou zábavu pro šovinistické muže obdivující jiné chlápky křepčící v jégrovkách, kteří nosí roztržitě slipy navrch. Žena autorka je mnohdy vnímána jako žánrová svatokrádež, neboť většina konzumentů jsou skutečně muži. To je nesporný fakt.
Údajně nejlepší komiksový scenárista všech dob Alan Moore prohlásil, že četba superhrdinských komiksů se podobá duševní onanii a proto mne trochu mrzí, že PR oddělení nakladatele používá příměr k onomu masturbačnímu směru „Tichošlap nabízí zcela nový typ superhrdiny, jiný, než jaký známe z populárních Marvelových komiksů.“ Naopak se domnívám, že si původní kreslený příběh nese ryze žensky pohled na svět a přímo míjí superhrdinský Rubikon. Označení feministický příběh je přesnější a rovnou na místě. Nic ve zlém.
Dám drobný příklad - u stolu sedí dvě postarší dámy ve věku našich – vašich babiček a jedna druhou hecuje „Najdi si chlapa.“ Odpovědí druhé paní je „Abych mu prala podělané spoďáry?“ Nevěřím, že takto mluví a uvažuje starší generace. Dále máme 21. století, věk automatických a inteligentních praček, jež mají 6 smyslů a mnoho dalších nepotřebných nesmyslů. Jestliže jde o mne, tak bravurně peru a nic na tom není. To takové žehlení..., ale to je jiný příběh. Moje nebožka babička s láskou a úsměvem říkávala „Prala jsem harantům (rodičům) na valše...“ Posléze přísně dodala „Leckterá zhýčkaná ženská by zasloužila dostat mokrým hadrem po nevymáchané hubě.“ Na každém šprochu pravdy trochu, někdy i celá. Je toho více.
Muži jsou v komiksovém příběhu představováni většinou jako tupci, násilníci, či naivní zamilované stroje na peníze, snad vyjma Tichoty, ale ten je švorcák. Pak je tu dominantní a citově okoralá kunsthistorička, jež má přetočený tachometr ujetých roků a morálních hodnot. Ona povrchní troska se snaží zoufale a z posledních sil udržet atraktivní pro své milence, kterých má mnohem více, jak potomků. Snad nemusím ani dodávat, že ta sobecká fúrie děti nemá. Netuším, zda to byl tvůrčí záměr, ale tato verze života mi byla doslova odporná. Mohl bych ještě pokračovat, ale závěr je jasný. Komiks je až až emancipovaný a feministický, nikoliv superhrdinský. Abych nezapomněl, explicitní obsah je určen výhradně dospělým lidem. Spoiler – Závěrem jsem narazil na lehkou nelogičnost. V komiksu se objevuje nápis Tělo povstane z popela, ale ve výsledku je tomu právě obráceně?
Malíř Jiří Carda není pravděpodobně znám širšímu publiku a konzumentům malovaných okének. Měl jsem tu čest, setkat se s jeho rozpracovaným komiksem Belmondo, který mne tehdy celkem zaujal pro jeho unikátní výtvarný projev. Jirka si dokázal navzdory rozličným tlakům vytvořit nezaměnitelný a jedinečně čitelný rukopis, což velice oceňuji. Osobně mám rád originalitu a původní produkci, jež nepodléhá prchavým trendům. Představa, že všichni budeme číst jediné správné komiksy sjíždějící z výrobních linek Marvel či DC a jíst polystyren v McDonald's, zapíjený Matla Colou mne doslova děsí. Jiří Carda není rozhodně geniálním Alfonsem Muchou, zednářským mistrem 33. stupně nejvyššího zasvěcení astrální dokonalosti, ale jeho mainstreamová ilustrace mne skutečně těší. Příležitostně se mu sice rozjede perspektiva, digitální vsuvky často nepasují, ale na celostránkové panely je radost pohledět. Jeho tvorba si notuje s extravagantním textem Sylvy Lauerové a vytváří tak harmonickou symbiózu.
Sylva Lauerová se pomocí postavy Tichošlapa noří nejen do tunelů pražského metra, ale i do hlubin lidské mysli a duše. Postupně, jak sledujeme Tichošlapovu anabázi, začneme rozplétat pět životních osudů a historek, jež paradoxně spojují nehlučné kolébavé kroky muže bez minulosti. Četba evokuje svižnou jízdu podzemní dráhou, kdy se z vozu nevystupuje. Za okny vlakové soupravy se míhají civilní témata, existenční etudy a lidské emoce. Psychologický komiks s nádechem nadpřirozena je sondou do temných koutů kultivované společnosti a je vskutku děsivé, co odhaluje, k čemu jsme často lhostejní a mnohdy raději slepí. Pro čtenáře, který se přejedl maskulinních supráků a zlámal nad komiksem hůl, může Tichošlap představovat alternativní pohled, jak lze pracovat s devátým uměním. Ženský element je v žánru sakra znát a jistě udělá vlny v zatuchlém komiksovém rybníčku. Slyšíte to, že ne? To Tichošlap přichází...
Komiks Tichošlap vyšel v nakladatelství van Aspen v roce 2016.
