Nejsem žádný velký hráč videoher a Assassin’s Creed je jednou z těch, které mě minuly velkým obloukem. Zaznamenal jsem o ní jen to, že v ní existuje jakási organizace vrahů, která se baví tím, že v kapucích skáčou po střechách a pod věžemi na ně vždy čeká hromádka sena. Když se mi do rukou dostala stejnojmenná komiksová kniha, byl jsem značně nepřipraven. Nakladatalství Crew zařadilo tuto knihu do svého edičního plánu jako překvapení. Já jsem do té doby o existenci tohoto komiksu od anglického vydavatelství Titan Comics neměl nejmenší tušení.
Kniha vypráví o Charlottě De La Cruzové, na níž je nejzajímavější její pra pra pradědeček... Charlotta pracuje v bance, kde právě zpronevěřila peníze kvůli pochybné morálce, a taky propadla u pohovoru v jakési organizaci pro přerozdělování finanční pomoci rozvojovým zemím. A taky hraje videohry. Nuda. Ale v tom přichází první dějový zlom. Její oblíbená hra není jen hra, ale jakýsi speciální systém, který byl vyvinutý pro vyhledával lidi se speciálními schopnostmi anebo se speciálními předky. A protože byla ve hře dobrá a hlavně měla ty správné kořeny, tak na ni v bytě čeká parta zabijáků (která ji chce chránit) a druhá parta (která ji chce zabít) klepe na dveře. Od tohoto okamžiku se rozjíždí vyprávění o odvěkém souboji bratrstva Assassínů a řádu Templářů o osud světa a za pomoci “matrixovských” technologií se rozbíhají dějové linky v současnosti a zároveň v minulosti v roce 1692 v Salem Village, kde zrovna probíhají nechvalně proslulé čarodějnické procesy.
Kromě Charlotty v přítomnosti tak sledujeme i příběh jejího pra pra pradědečka. A oba pátrají po tom samém vzácném artefaktu - po ztraceném kousku ráje. Neznal jsem originální příběhy z herní série a po přečtení tohoto komiksu jsem po tom ani moc netoužil. Nakonec jsem se ale na něco málo podíval a zjistil jsem, že se čtením genetické paměti přišli už tvůrci prvního dílu hry a proto to nemůžu vytknout tvůrcům komiksu. Těmi je již sehraná dvojice Anthony Del Col a Conor McCreery, kteří spolu pracovali už na komiksech “Kill Shakespeare” a “Sherlock Holmes vs. Harry Houdini”. Děj knihy mi připadá napsaný příliš “na sílu”. Je uspěchaný a hlavně postrádá humor. Většina vysvětlování nefunguje a nevěřím, že to mohly pochopit postavy v knize. Navíc ty postavy jednají bez jakéhokoliv rozhodování, znenadání mění své mínění a pronáší u toho hlášky typu: “No kurňa, promiň, Char. Máš pravdu. Musíme něco udělat.”
Výtvarná stránka knihy je na tom mnohem lépe. O kresbu se postaral Neil Edwards a o barvy Ivan Nunes. S Edwardsovou prací jsme se u nás už setkali v některých číslech Marvel Heroes a ve Spider-Manovi: Hrdinové a zločinci #13. Jeho kresba je moderní, ale tak nějak sterilní. Neurazí, ale ani nenadchne. Chybí ji nějaký výraznější autorský styl. Barvy jsou parádní a není jim co vytknout.
Pokud jste fanoušky herní série a znáte, akceptujete anebo dokonce milujete pravidla a technologie tamního světa, pak vám knihu Assassin’s Creed můžu doporučit. Dostanete nový příběh nakreslený na poměrně vysoké úrovni. Pokud o herním světě nic nevíte, pak musíte počítat s nelogickým scénářem a poměrně tuctovým příběhem. Bonusem na závěr je historický popis událostí v Salemu. V prosinci přijde do kin stejnojmenný film a nabídne tak zajímavé srovnání přístupu filmových a komiksových tvůrců ke stejné předloze.