Na náš komiksový trh dorazila velmi zvláštní kniha. Kniha, která je tak blízko klasické literatuře, jak jen komiks může být. Ale začněme pěkně od začátku. Je studený leden někdy na začátku 19. století a v americkém Baltimoru se narodilo kočovným hercům Poeovým dítě, které dostalo jméno Edgar. Otec byl alkoholik a rodinu opustil, matka zemřela velmi mladá na tuberkulózu a zanechala po sobě tři sirotky: Edgara, mentálně postiženou Rosalii a Williama, který později po vzoru otce propadl alkoholu a upil se k smrti. Edgar tak jako tříletý putoval do sirotčince v Richmondu, kde se jej ujala rodina Allanů. S Allanovými po nějaký čas bydlel v Liverpoolu a tajemná Anglie se tak stala mladému Edgarovi zdrojem inspirace po celý život. Dodala jeho pozdějším dílům onu fantaskní, tak typicky poeovskou hrůzostrašnost.
Edgar byl velmi inteligentní a už od dětství četl díla romantických autorů své doby. Zabýval se kosmogonií (nauka o vzniku světa), přírodními vědami a mysticismem. Z toto pak čerpal při psaní svých děl. Byl ale zároveň velmi problémový. Kvůli své nedisciplinovanosti, alkoholismu a dluhům nedokončil universitu ve Virginii a ani vojenskou akademii ve West Pointu. Ve 26 letech se stal šéfredaktorem richmondských novin Southern Literary Messenger a o rok později se oženil se svou třináctiletou sestřenicí, která zemřela o jedenáct let později na tuberkulózu. Alkohol a drogy způsobovaly Poeovi intenzivní stavy deprese. I přes jeho literární úspěchy jej alkoholové a drogové dluhy uvrhly zpět do zoufalé bídy. Nakonec dostál své rodinné tradici a ve čtyřiceti se upil k smrti.
Edgar Allan Poe je autorem mnoha povídek a básní. Jeho nejznámější básní je bezesporu Havran. Pokud jste se s Poem doposud nesetkali, tak vám budou alespoň povědomě znít názvy některých jeho povídek - namátkou Vraždy v ulici Morgue, Zánik domu Usherů anebo Jáma a kyvadlo. Poe je označován za otce mnoha literárních žánrů. Bezesporu je praotcem literárního hororu, kde na jeho děsivé vize a stísněnou atmosféru úspěšně navázal například Howard Phillips Lovecraft. Připsat mu zřejmě můžeme i detektivky, protože jeho detektiv August Dupin byl prvním literárním detektivem a inspiroval i Arthura Conana Doyla k vytvoření legendárního Sherlocka Holmese. Některá jeho díla lze údajně považovat za rané sci-fi a jeho povídky ovlivnily také Julia Verna. Navíc Poe svým stylem nastavil laťku tomu, jak má povídka vypadat. Není proto divu, že jeho dílo už přes 170 let ovlivňuje desítky, či spíše stovky, dalších tvůrců. Počínaje francouzskými prokletými básníky a konče filmovými a komiksovými tvůrci.
Jedním z nich je i komiksová legenda Richard Corben, který Poeho dílu zasvětil velkou část své životní práce. Corben začal s profesionální dráhou komiksového tvůrce s undergroundovými comixy a díky svým pracem v časopisech Heavy Metal, Creepy a Erie se stal velkou postavou komiksové scény. Corben během své kariéry pracoval na komiksech, filmech, animácích i na vážném umění. Za zásadní však považuje svou práci na komiksech „Bloodstar“, „Den“ a na sbírce „Duchové mrtvých“, což je sbírka jeho adaptací povídek a básní Edgara Allana Poea. U nás jsme se s jeho prací mohli doposud setkat například v Hellboyovi, Hellblazerovi, Punisherovi anebo v knize Ragemoor.
A právě zde vstupuje do našeho vyprávění nakladatelství ComicsCentrum, které získalo práva na sbírku „Duchové mrtvých“ a vydalo ji v krásné knize s pevnou vazbou, přebalem a červenou stužkou. Kniha o 224 stranách obsahuje Corbenovu adaptaci pěti básní a devíti povídek z Poeova pera. Nechybí v ní výše zmíněný Havran, Vraždy v ulici Morgue a Zánik domu Usherů. Za zmínku stojí i překlad, pod kterým je podepsáno hned několik lidí. Hlavní díl práce patří Janu Kantůrkovi, ale pod překlady básní, které musí dokonale sedět k obrázkům, jsou podepsáni další čtyři lidi. Pro zajímavost – k básní Havran existuje 17 českých překladů.
Corben se nebál uchopit Poeho dílo po svém a z děsivých básní a povídek udělal prvotřídní horory. Předkládá čtenářům nový způsob, jak interpretovat a chápat Poeova témata. Nebál se šáhnout do hlubin své imaginace a hlavně u básní, které mu daly větší volnost v interpretaci, použil jen jejich základ, jejich nosnou myšlenku, a postavil na nich svůj příběh. Tak je to například v případě „Města v moři“, kde použil jen úvodní a závěrečné verše. Mnohem více se držel originálu u básně Havran, ale i tu Corben obohatil o vlastní imaginaci.
Duchové mrtvých není úplně jednoduchá kniha. Její čtení často vyžaduje, aby se čtenář zastavil a zamyslel se. Nejsem znalec Poea a ani milovník poezie a z této pozice si dovolím jeden postřeh. Abych mohl Corbenovu adaptaci porovnat s originálními básněmi, tak jsem si některé našel a přečetl. Možná je to nedostatkem představivosti, ale třeba v případě básně, která se jmenuje přímo „Duchové mrtvých“, a je otištěna i v knize, se tak úplně nechytám a nedává mi jasný smysl. Ale možná to tak právě má být. Stejný pocit jsem měl třeba u Corbenovy interpretace básně Osamělý. Člověk si těch osm stránek přečte několikrát a kromě intenzivního pocitu jakéhosi děsu, který cítí někde hluboko uvnitř, musí stále přemýšlet nad sdělením toho vyprávění a má pocit, že mu neustále něco uniká.
Celkový dojem z knihy je skvělý. Povídky a interpretované básně mají atmosféru a poetiku gotických románů. Přináší archetypy děsivých zločinů a ještě děsivějších odplat ze záhrobí, strach z pekla i předčasného pohřbu. Jednotlivé příběhy jsou krátké a vypointované. Corbenova kresba k jeho vyprávění dokonale sedí. Místy kresba obličejů připomíná karikatury a místy naivní umění, které ale přechází do děsivých výrazů. Obrázky jsou úžasně precizní a v zobrazování rozkladu a zkázy krásně nechutné. Jako by se z knihy rozlévala mlha z blat a šířil se hnilobný zápach a červi z mrtvých těl. Z příběhů je cítit beznaděj a zmar.
Úvod knihy obsahuje obsáhlé pojednání jednak o Richardu Corbenovi a pak o všech jeho adaptacích v knize. O každé básni či povídce, která v knize je, zde najdete o čem je a jak ji Corben pojal. Ač tento úvod může vypadat jako spoiler, tak to tak není. Povídky jsou příliš krátké na to, aby se v nich mohl pořádně rozběhnout příběh. Mají totiž hlavně zprostředkovat pocit, či emoci. Počítejte s tím, že se po dočtení k tomuto úvodu vrátíte, aby jste si ujasnili, co jste v povídkách prožili.
