Toho Tchernoboga mi byl čert dlužen. A té Ophelie jakbysmet. To bylo samé stav se večer na kafíčko a pod tou sukýnkou nic nemám a manžel stejně není doma. Najednou vidím, jak mě tahá do nějakého kultu a než se stačím rozkoukat, je po mně. Tchernobog se očividně s ničím nesere. A to jsem předtím býval perspektivní, i když po krvi toužící, pistolník. Teď se zničeho nic probouzím v jakési zatuchlé hrobce, v ruce mám… kde je moje flinta? Co to sakra je? Vidle? Dobrá. Probouzím se v jakési zatuchlé hrobce a v ruce mám vidle. To jediné, co vám v tuto chvíli můžu říct, je, že se jmenuji Caleb a jsem velice rád, že žiju… znovu!

Jen co se vyhrabu z hrobu, uvidím kolem sebe podivnou a vskutku nenápaditou výzdobu plnou kamenných motivů s náhrobkovými prvky. Sem tam nějaká ta lebka, hnijící tělo a v rohu krabička! Co v ní asi je? Krásné válečky TNT a zapalovač. Začíná to být opravdu zajímavé! A jen co se dostanu na čerstvý vzduch, z hrobů se vyhrabou dva hnusáci se sekerami. Ty vidle smrdí ruční prací. Ještě si udělám puchýře a co potom. Takže jim posílám jeden zapálený štůsek výbušniny pod nohy a strkám si prsty do uší. Jůůůů! Jako na Silvestra. Rozprskávají se na kousíčky. Vzduchem letí nožičky i ručičky a další teď už těžko rozpoznatelné součástky. Tohle bude legrace!

A taky že jo. Po chvilce narazím na nádvoří před velkým šedým barákem. Nad jeho vstupem je nápis “Hřbitov Morningside”. Před dveřmi stojí už od pohledu nesympatický týpek v hnědé kápi s kulometem v ruce. Je mu na očích vidět, že tady je jen proto, aby dělal problémy. A hned začne řvát: Marana Infirmux! Co si to dovoluje? Nesnáším, když mi někdo nadává a ještě tak, abych tomu nerozuměl. Tentokrát přímo toužím po tom, abych si nějaký ten puchýř vyrobil. Potěžkám vidle s ladným atletickým pohybem, který by mi záviděl i Honza Železný, mu střílím vidle těmi ostrými konci do bříška. Měli byste vidět, jak se tvářil překvapeně! Moje máma jo? Tvoje máma  je infirmucosi, ty šmejde!

“Přerušujeme vysílání rozhlasového zpracování povídky Vidle od krve, kvůli přímému přenosu z finále první hřbitovní ligy ve fotbale. Již tradiční finálové borce z kultu Tchernoboga hostí největší překvapení letošní sezóny: Baník Ostrava! Davy šílí! Hosty přijela podpořit obvyklá tlupa fanoušků. Jestli na ni od moderátorského stanoviště vidím dobře, tentokrát obsahuje plné dva diváky, které zajímá i fotbal! Nečekané! Hosté vykopávají. Baroš běží k míči, rozdává úsměvy, jenže najednou mu úsměv tvrdne, zpomaluje, naklání se nad míčem a co to? On zvrací! Tak to nám to začíná, dámy a pánové! Baroš si o rukáv otírá zvratky ze rtů a divoce gestikuluje na rozhodčího. Ten jen kroutí hlavou. Ne ne. Vše je v pořádku. Asi neví, že tady se nehraje s míčem, ale s lidskou hlavou! Taková začátečnická chyba!

Zazní úvodní píšťalka, přemáhá opět se vzdouvající žaludek a vykopává. Jen to čvachtlo! Hlava letí vzduchem dobrých deset metrů. Ještě ve vzduchu je u ní útočník domácího družstva s číslem 666 Hnusák Železňák. Krásnou hlavičkou vrací míč směrem k bráně hostů! Na Železňákově zůstává krásný červený flek. Krev mu stéká po tváři, kape z nosu na bradu. Předvádí svůj široký úsměv tvořený převážně z jako břitva ostrých železných zubů! Tribuny bouří. Za takové parádičky máme všichni Hnusáka rádi! Jeho pohled zachytává obránce Frydrych. Jeho jindy vystajlovaná a pohledná tvář zelená a Frydrych omdlívá! Všechny tváře se otáčejí směrem k rozhodčímu, ten jen naznačí rukou, že vše je v pořádku. Hraje se dál. Iniciativu ale opět přebírají hosté. K na chvíli nehlídanému míči se řítí Jakub Šašinka! Napřahuje se. Zřejmě se chystá na dlouhý pas. Ale co to! Kopačka se mu zasekává do rozšklebených úst. Jako by se mu zakousla do boty! Dámy a pánové, to je pohled. Takovou techniku jsem za celou svou moderátorskou kariéru neviděl. Vypadá to ale, že to nebyl záměr tohoto mladého útočníka! Začíná křičet a panikařit. Válí se po zemi! A co to? Snaží se vymanit kopačku ze sevření! Ale toto ne. Rozhodčí správně a nekompromisně přerušuje hru. Ruka!

Jen chvíli trvá, než plačícího Šašinku odvlečou ve svěrací kazajce z hřiště a na trestný kop se staví borec z domácího týmu Krouba Máhovelkýho. Tento skoro třímetrový borec nedávno přestoupil do FC Tchernobog ze zámoří. Jeho svaly opletené tělo zdobí jen malá bederní rouška, která jen stěží zakrývá jeho chloubu, díky které má své jméno. A je tu hvizd, Krouba se rozbíhá. Mocným kopem posílá hlavu vstříc nepřátelské brance. Nádherný kop. Hlava se v letu obrací, cáká z ní krev, odlétávají zuby a kousky tkání. Už se těším na zpomalený opakovací záběr, který ale bohužel neuvidíme, protože posloucháte rádio… Ale je tu další nečekaný zvrat. Brankář hostů Šrom nevydržel tlak a za opravdu trapného vřískání utíká z brány, přeskakuje ochranou síť, prodírá se mezi sedačkami a mizí nám z dohledu. Gól! A to je konec zápasu! Domácí vyhrávají. Hosté kvapem mizí do šaten. Trenér Frňka se krčí u lavičky a pláče. Nádherný zápas! Předáváme opět slovo do studia...”

Tak, a je konec. Oddechuju. Takový masakr jsem ještě nezažil. Vypadá to, že umřít se vyplatilo. Kolem leží kusy těl, krev odkapává ze stropu, ve vzduchu čpí silný smrad spálené kůže. Pod podrážkami bot mi chrastí vystřílené nábojnice a čvachtají zkrvavené kusy voodoo panenek. Ruce mám plné mozolů a třísek, nehty strhané. S vidlemi nakonec byla větší legrace, než jsem čekal. A to i přes to, že mi nakonec zbyl jen jeden zub… Nastupuju do vlaku a těším se na další příděl.

O autorovi

Karel "Kirby" Krajča

Šéfredaktor

Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času. I kdyby měl den dvakrát tolik hodin, stejně bych nestihl vše, co bych chtěl. Těžký je to život...