Strach. Jedna ze základních lidských emocí. Reakce organismu na blížící se nebezpečí. Jen díky němu se do těla dostanou všechny šťávičky potřebné k tomu, aby se strachem postižený jedinec zvedl a utíkal do bezpečí. Jenže jak se člověk vyvíjel, přimotal si k tomu všemu plno dalších prvků, až to dopadlo tak, že dneska se lidstvo bojí všeho možného. A jeden by taky čekal, že se působení tohoto instinktu bude vyhýbat jako čert kříží, ale ono ne. Bojíme se rádi. Ze strachu se stal rychle poměrně dobrý bussines. A tak se chodíme nechat mučit strachem dobrovolně. V kině, doma u televize, při čtení knížky nebo u hraní videoher.
Právě těm to jde možná až překvapivě dobře. Dost možná to je tím, že u dobré hry má hráč opravdu pocit, že se to vše děje jemu samotnému a možnost interakce, či ideálně možnost rozhodování výsledný dojem ještě násobí. Některým hrám to jde hůře, některým lépe a my jsme proto vybrali sedm her, u kterých máme na vlastní trenky ověřeno, že jim to jde naprosto skvěle. Povětšinou to jsou hry starší, a proto jsme si dovolili někde možná trošku spoilerovat. Tak bacha!
Doom 3
Doom je klasika, kteru snad nemusíme nikomu speciálně představovat. Řežba, potvory, krev a motorová pila. Hell yeah! Jenže studio id Software se to v roce 2004 rozhodlo pojmout trochu jinak a místo zběsilé akční řežky představilo… no v zásadě zběsilou akční řežbu, ale říznutou brutálním hororem takovým způsobem, jak byste si do pytlíku s kávou dali lžicku vody. A fanoušci hned začali brblat. A že to není starý dobrý Doom. A že je to ničem. A že je to celé předvídatelné a nuda.
Já teda nechápu jako hru to vlastně hráli nebo jsme hráli tu samou, ale já to pochopil nějak špatně či co. Ale pro mě je Doom 3 jeden z prvních opravdu prvotřídních trýznivých zážitků. Zejména první půlka hry, kdy se všechno ještě pomalu rozjíždí je děsivá až běda. Rozhodně to je první hra, ve které jsem si našel krásnou, vcelku zachovalou (pominu-li tu obrovskou krvavou šmouhu na zdi) místnost, zůstal v ní stát a řekl si: “Seru na záchranu Marsu, tady zůstanu a hotovo. Za další dveře mě už nikdo nedostane!” Kombinace lekaček a hutné atmosféry byla špičková. Ale šlo si na to nakonec zvyknout a tak už šel konec hry dohrát poměrně v klidu. Ale i přes to zůstane pro mě navždy Doom 3 silnou vzpomínkou na ten uzlíček nervů, který sem u jeho hraní byl.
Silent Hill 2
Můžeme se bát toho co vidíme nebo naopak toho, co nevidíme. Japonské studio Konami se nakonec rozhodlo pro druhou variantu. Zasadilo svůj temný svět do mlhy. A dobře udělalo! Hráč tak získal skvělou možnost jen tušit a představovat si, co z ní na něho vyleze. A nebyly by to japonci, kdyby to nebylo pořádné úchylné. A tak je mlha v městě Silent Hill a jeho okolí zabydlena věcmi, které lze nejlépe popsat nějak takhle. “Doprdele, co to je? Vždyť to má jen samé nohy. Vždyť to nemá hlavu. Co to má s rukama? Proč ta věc má na hlavě vanu ve tvaru pyramidy?”
Ale Silent Hill funguje i v momentě, kdy není na scéně vlastně vůbec nic. Jen prázdný barák uprostřed noci, blikající baterka a tichý dětský pláč v pozadí… Pro mě je nejzásadnější díl druhý a to konkrétně pasáž těsně před koncem hry a podzemní vězení. A tam je jedna chodba kolem mříží cel. A pak jedna zavřená cela, ze které se ozývá bručení, řinčení a kroky. Pokaždé, když kolem v ní roli Jamese projdete, otočí tím směrem hlavu. A díky geniálnosti tvůrcu je celá scéna nastavena tak skvěle blbě, že dovnitř nejde vidět… Co tam teda sakra je? A proč kolem musím procházet tolikrát? Mráz po zádech...
Condemned: Criminal Origins
Studio Monolith Productions má na kontě pecky jako Blood, Aliens versus Predator 2 a hlavně F.E.A.R. a jeho druhé pokračování. Jejich novinkou je také povedený Middle-earth: Shadow of Mordor. Na Condemned si pravděpodobně vzpomene málokdo. A přitom je to taková škoda. Hra vyšla v roce 2005 na Xbox360 a o rok později na PC. Míchala dohromady vše, co studio Monolith prokazatelně umělo. Umělou inteligenci, vzbuzovat strach a engine, který ve svě době patřil mezi špičku co do grafického vizálu, tak hardwarové náročnosti. Condemned byla střílečka, která by i dnes tak úplně nezapadala do běžných škatulek. A to hlavně proto, že se soustředila převážně na boj z blízka a třebaže byly ve hře zbraně, nábojů bylo tak málo, že bylo jednodušší nepřítele umlátit pažbou, než na něj plýtvat vzácnou munici.
Condemned si lze představit jako herní verzi filmu Sedm. V roli detektiva vyšetřujete řádně nechutné vraždy, používáte většinu moderních vyšetřovatelských udělátek a protože jste událostmi zahnán do kouta mezi vyvrhele a chodící terče, probojováváte se hromadami šmejdu, který se vás snaží zabít. Do toho pak nějaké ty nadpřirozené kulty a tak… Condemned do našeho výběru patří hlavně díky opravdu husté atmosféře a náloži lekaček. Hluboko do mozkové kůry se mi propálila jedna scéná z opuštěného nákupního centra. Nic není tak děsivého, když ve tmě zasvítíte baterkou a v kuželu světa na vás mrkne bezpohlavní, až děsivě sterilní figurína. Otočíte se a kousek za vámi je jich celá smečka. Otočíte se zpět a ta první je fuč. Otočíte se znova a ty za vámi jsou najednou jinak rozestavěné a blíž. Na chvilku uhnete pohledem a jsou zase blíž! Ještě teď mi běhá mráz po zádech...
Alien Isolation
K sepsání tohoto článku nás vyprovokovala převážně tato novinka studia The Creative Assembly, které si tolik let šudlalo skoro samé strategie (Total War) a pak se zničehonic rozhodlo navrátit dosti pošramocenou pověst značky Alien ve videohrách. A dlouho jim to nikdo nevěřil. Pak se začala objevovat videa lidí, jak hrají Alien Isolation a vřeští u toho strachy, piští, počůravají se a kdoví co ještě. Pche, marketing říkal jsem si. Potom se začali ozívat vybraní jedinci, co si mohli tuhle hru zahrát na vlastní gamepad a vše co bylo na videích potvrzovali. A to přitom už nebyli zaměstnanci marketingového oddělení Segy. Začínalo to být krajně podezřelé. Ale pořád jsem si říkal, že mě přece jen tak něco nerozhází. Že mám už něco nahráno a nějaká slintající ještěrka mě nedokáže rozhodit… Víc jsem se plést nemohl.
Alien Isolation je tak trochu jiné FPS. Beru zpět. Alien Isolation je hodně jiné FPS. Ve většině takových her je hlavní hrdina až polobožský řízek, který snese několik zásahů z útočných zbraní, jeden granát mu jen lehce počechrá účes a jediné čeho se může bát je to, že mu dojdou náboje. V Isolation jste jen potrava. Ubohý červ (spíš teda červice, pokud něco takového existuje), který dobře umí jen jednu věc - schovávat se ve skříni. A ani to není stoprocentní řešení. Vetřelec má zde po většinu času naprostou převahu a setkání s ním končí prakticky pokaždé fatálně. Vše je protí vám. Když se opatrně přikrčení plížíte chodbami vesmírné stanice (která je jinak naprosto skvěle udělaná, vypadá božsky a z prostředí přímo stříká atmosféra prvního filmu), tak té potvoře neutečete. Když běžíte, hned vás objeví, když pořád chodíte se zapnutým detektorem pohybu, uslyší to pípání a najde si vás… Je to peklo.
A do toho ta skvělá atmosférická orchestrální dynamická (už jsem dlouho o hudbě nemohl říct tolik přidavných jmen) hudba! Jak smyčce zrychlují, zrychluje se váš tep a nervy se stejně jako žíně na smyčci napínají k prasknutí. Bohužel mám takový pocit, že je toho na mě až moc. Klidně to řeknu rovnou. Bojím se to hrát. Beru to jako simulátor skrývání ve skříni a pro mě za mě, ať ta potvora klidně pojde hladem. Já tam chci zůstat a myslet na něco příjemnějšího. Třeba na sebevraždu...
