Ponoříte-li se do hlubin japonského filmu, velmi brzy zjistíte minimálně dvojí. Už po několika málo zhlédnutých snímcích si uvědomíte, že je filmografie této východoasijské země plná absurdit. To by jistě nebylo nic neobvyklého, protože s něčím takovým se zajisté setkáte i u filmů mnoha jiných zemí. K druhému zjištění dojdete nejspíš až později. Jakmile budete mít japonských filmů za sebou více, uvědomíte si, že v absolutním množství absurdních snímků, v poměru absurdních filmů k těm „normálním“, a ani v tom, jak snadno se tyto absurdní filmy v této zemi stávají populárními, nedokáže žádná jiná země konkurovat, což je zřejmě způsobeno odlišností japonského kulturního prostředí.
Alespoň jeden známý příklad ze světa filmu: Godzilla. Pokud někdo z vás viděl původní Hondův film z roku 1954, nemusí ještě vědět, o čem mluvím. Tento film by bylo možné nazvat „normálním“ i v poměrech západního světa, a snad proto se mu dostalo takové slávy i mimo japonské ostrovy. Tato „sláva“ a zdánlivé pochopení však podle mě plyne spíše z „nepochopení“. Západní divák v Godzille spatřuje něco odlišného než divák japonský. To lze poznat mimo jiné i z toho, jakým způsobem japonská pokračování Godzilly (a těch bylo vskutku mnoho – nepletu-li se, tak 28) prohloubily absurditu celého konceptu. Stačí se podívat na názvy některých dílů: King Kong vs. Godzilla, Invasion of Astro-Monster, Son of Godzilla, Godzilla vs. Megagodzilla a nakonec má oblíbená Godzilla vs. SpaceGodzilla. I tato pokračování přitom byla v Japonsku nemálo oslavována. Nalezení alespoň špetky umění v této záplavě absurdit by mohlo být v západních kulturních poměrech nepochybně nazýváno také uměním. Dokážete-li se ovšem otevřít něčemu „odlišnému“, nebude to tak těžké.
Proč takový dlouhý úvod? V tomto článku bych se totiž rád zmínil o jednom japonském uměleckém klenotu, který může být pro svůj obsah považován nejen za absurdní, ale možná i za nepřijatelný. Jedná se o šestidílný film natočený podle populárního japonského komiksu nesoucí název Kozure Ókami (子連れ狼 ; anglicky znám pod názvem Lone Wolf and Cub). Příběh je v podstatě triviální – v ústředí stojí postava Ogamiho Itta, Šógunova hlavního kata (v tehdejším Japonsku jedno z nejvyšších postavení, jakého mohl samuraj dosáhnout), čelícího obvinění ze zločinu, jehož se nedopustil. Kvůli řadě intrik jeho odpůrců byl shledán vinným a téměř celá jeho rodina byla záhy vyvražděna. Itto přišel o vše – rodinu, střechu nad hlavou, slušné povolání, ale také o jakoukoli možnost pokračovat v životě. Naživu zůstal pouze on sám a jeho cca čtyřletý syn Daigoró. Právě s ním se pak Ogami Itto vydává na cestu pomsty, které můžete být jakožto diváci (či čtenáři) svědky.
Nejenže to zní jednoduše, avšak také se zdá, že ona absurdita, o které jsem výše tak básnil, zde nějak není přítomna. Opak je však pravdou. Onen malý prcek Daigoró, Ittův čtyřletý syn, je totiž nejen svědkem celé cesty krve svého otce, ale také se do různých událostí aktivně zapojuje. Vyvraždí-li Itto během šesti dílů několik stovek protivníků, pak jeho syn jich má na starosti nejméně polovinu. Dokážete si něco takového představit ve filmu, který by vznikl třeba v některé Evropské zemi, a který by nebyl kvůli svému obsahu automaticky odsunut do kategorie B či C filmů? Já nikoliv. Vždyť je nemyslitelné dávat takové malé dítko do role vraha, který dokáže s nevídaným umem sekat údy krvelačným nepřátelům, a který bez mrknutí oka dokáže pokosit stovku udatných samurajů pomocí kulometu, který má zajímavým způsoben zabudován ve svém roztomilém kočárku. A to v době, kdy se podle všeho ještě ani nenaučil nijak dobře mluvit. Takový malý špunt měl být nepochybně touto dobou někde ve školce, kde by se měl alespoň trochu začlenit do společnosti svých vrstevníků a naučit se hrát s autíčky a Legem. Obdobně absurdní se může zdát přehnaná důvěra Ogamiho ve „svobodnou vůli“ svého syna. Na začátku mu totiž otevřeně dává na výběr: Buď se s otcem vydá na cestu do pekel, nebo zvolí okamžitou smrt (a nepochybuji o tom, že by jej Ittó dokázal z nezištných důvodů zabít ...a ještě by to považoval za dobrý skutek).
Komiks Kozure Ókami vyšel poprvé v roce 1970. Téměř okamžitě se v zemi svého původu dočkal obrovské slávy. Během následujících šesti let vyšlo dalších 27 sešitů a následně byla produkce ukončena. Popularita daného komiksu byla tak velká, že už v roce 1972 přišly do kin první čtyři filmy ze šestidílné série. Ústřední role se ujal Tomisaburo Wakayama, jehož šermířské nadání je natolik úžasné, až se zdá, že se musel narodil s katanou v ruce. Režie prvních třech filmů se ujal v Japonsku uznávaný režisér Kenji Misumi (je ostatně znám i tím, že režíroval mnohé filmy o Zatóichim). Další tři filmy jsou už znatelně slabší, avšak v některých ohledech (hlavně v těch absurdních) zacházejí dál než první tři části.
Filmy o Osamělém vlku Ittovi jsou doslova dechberoucí. Už první díl na mě zapůsobil tak silně, že jsem jej zařadil k tomu nejlepšímu, co jsem v oblasti filmu kdy viděl. Kenji Misumi je nevídaný mistr, pokud jde o vytváření náležité atmosféry. A lze jej také považovat za jednoho z průkopníků dotváření atmosféry prostřednictvím hudby (vzpomeňte, jak to např. umí takový Tarantino), která je zde sice typicky „sedmdesátková“, avšak má nepochybně své kouzlo (opět dodávám, že sám Tarantino má hudbu podobného ražení velmi rád!), čehož si lze všimnout již od prvotních záběrů.
Seznam filmů:
1. Lone Wolf and Cub: Sword of Vengeance (1972)
3. Lone Wolf and Cub: Baby Cart to Hades (1972)
4. Lone Wolf and Cub: Baby Cart in Peril (1972)
6. Lone Wolf and Cub: White Heaven in Hell (1974)
