Deset let po vypuknutí smrtícího viru najdeme vůdce Ceasara a jeho skupinu žijící v míru v lesích poblíž San Francisca. Náhodné setkání se skupinou lidských přeživších však vede k oboustrannému boji o čest a přežití. Úsvit planety opic je pokračováním skvělého prequelu Zrození planety opic a moderní filmařina nám naservíruje parádní letní blockbuster, na který stojí za to jít do kina. Ostatně letošní léto je v očekávání možná více než v předchozích letech. Jak tedy moderní opičí postapo obstálo v zatím nabitém letním programu?
Zrození planety opic byl nečekaným hitem roku 2011 a přinesl závan čerstvého vzduchu do upadlé série, která se přes mnohá pokračování zastavila na nešťastném Burtonově pokusu o restart v roce 2001. Dozvěděli jsme se, jak to tedy s inteligencí opic bylo a po otevřeném konci bylo jasné, že dvojka na sebe nedá dlouho čekat. V Úsvitu planety opic se již nacházíme na post-apokalyptické Zemi ovlivněnou zjevnými důsledky opičí chřipky a tón filmu je zcela odlišný od svého předchůdce. Caesar (excelentně ztvárněný bohem motion capture – Andym Serkisem) jakožto vůdce skupiny lidoopů balancuje své rodinné povinnosti s vůdcovstvím celé skupiny a vše by bylo v pořádku, kdyby se nestřetli s lidskou skupinou. Tito lidé, vedeni charismatickým Jasonem Clarkem, se znovu setkávají s lidoopy a na tenké napětí, které mezi sebou mají, se pomalu našroubuje velkolepé, epické finále.
O tomto filmu se nedá mluvit jinak, aniž bych vytýčil krásu motion capture a jak půvabně jsou digitální opice převedeny na plátno. Caesar je plně, do detailů, vypracovaná postava a každý jeho pohyb je tak perfektní, že po několika okamžicích se naleznete do filmu tak zabráni, že úplně zapomenete, že to jsou CGI výtvory. Záběry, které se zaměřují na Caesarovy oči, obsahují více emocí a odhodlání než od kteréhokoliv z reálných aktérů. Pokud by se někdy udělovala cena motion capture hercům za jejich úsilí, tady bych jim to dal z fleku, protože každá opice má tak skvěle vytvořenou osobnost, že vypadá naprosto reálně (Můj osobní favorit je orangutan Maurice).
Caesarovy emoce jsou ruku v ruce se šimpanzem jménem Koba (Toby Kebbell), kterého si můžeme pamatovat z filmu prvního, kde byl v zajetí týrán. Zde je již sice svobodný, ale jeho předsudky vůči lidem pomalu probublávají na povrch, aby nám pak vyexplodovaly v úžasné ohnivé finále. Kebbell nám přináší Kobu v tolika úrovních, že režisér Matt Reeves si dával sakra majzla, aby ukázal obě strany mince.
V porovnání výstavby opičích charakterů a lidského faktoru musím konstatovat, že lidé mi v tomto filmu přijdou sice důležití, leč bohužel postradatelní. Lidský hrdina Malcolm (Clarke) je sympatický klaďas, kterého prostě musíme mít rádi a jeho manželka Ellie (Keri Russell) je zase hodná lékařka, která si nehraje na znalce anatomie lidoopů a jen střídmě nabízí své služby, nicméně na rozdíl od Zrození není v lidských postavách žádná hloubka. Je velice obtížné někomu z lidí fandit a spíše se ve filmu přikloníte na stranu opičích stvoření. Lidský vůdce Dreyfus (Gary Oldman) projeví snad jedinou lidskou emoci v minutovém záběru, kdy si prohlíží fotku svých dětí. Škoda.
Přestože jsou lidské postavy plytké, Úsvit planety opic považuji za jeden z nejlepších filmů roku 2014 a nejen kvůli úsilí, s jakou vervou se do opičího světa tvůrci pustili, ale také jak moc je film vyvážený akcí a dramatickou vatou a příběhem, který ani na minutu nenudí, ba naopak. Je nádherné sledovat, kam se opice vyvinuly ve znakovém jazyce a řeči, jak si vytvořili vlastní domov a hlavně jak moc si začnou uvědomovat svou podobnost lidem. Celkový skvělý výsledek servíruje divákovi krásnou zábavu a já se moc těším na další pokračování.
A to rozhodně bude, vzhledem ke krveprolití vytvořeném v posledním aktu filmu. V Kobově útoku na lidskou usedlost je s hrůzou ohromující a inspirující sledovat, jaký kus práce byl s kamerou (např. když Koba zajme tank, naskytne se nám tři-sta-šedesáti stupňový pohled na celou bitevní vřavu). Režisér Reeves opatrně míchá klasiku s moderní filmařinou a poctí originální dílo opicemi mířícími na koni do boje a, sám se přiznám, že jsem měl v těchto pasážích doslova husinu. Netroufám si říct, jak se bude film vyvíjet dále, nicméně v předchozím filmu zaseté semínko, v podobě ztraceného raketoplánu, na sebe určitě nedá dlouho čekat a možná budeme pomalu dohánět klasiku z roku 1968 (bylo by boží, kdyby třetí film trilogie byl představen v roce 2018, jakožto padesátileté výročí od originálu).
Úsvit planety opic je parádní dílko, který ukazuje krásu CGI, když je s ním zacházeno s láskou, ve spojení s herci, kteří chápou tuto uměleckou formu a plně ji přijímají. I přes lehce postradatelné lidské pokolení, Reeves nám předložil příběh o zradě a napětí mezi dvěma skupinami s takovou vervou, že si budete libovat.
