Představa cestovat patnáct minut v MHD je pro mnohé noční můrou. Jaké ale musí být, když se na cestě trvající víc jak století, probudíte o 90 let dříve? Co s volným časem? Jak se nezbláznit? Přestože jste na palubě hypermoderní lodi s androidím barmanem, který brilantě namíchá jakýkoli drink podle vašeho přání, podle filmu Jona Spaithse nevydržíte déle než rok a čtvrt, než provedete nějakou generální pitomost.
Jim Preston (Chris Pratt) je obyčejný mechanik, který doufá, že mu cesta na vzdálenou, sotva obydlenou planetu Homestead II., nabídne nové možnosti a lukrativní pracovní nabídky. A zatímco spokojeně pochrupuje v hibernačním lůžku, jen málo tuší, že se za 30 let probudí jako jediný z 5,000 spolucestujících. Uložit se ke spánku znovu nelze, manuály nejsou dostačující, a ani kutil Tim by nedomyslel chybějící informace chráněné autorským zákonem. Sebevražda se zdá jako jediné východisko, ale lidská vůle přežít je silnější - především ve chvíli, kdy se na scéně objevuje půvabná blondýnka Aurora Lane (Jennifer Lawrence).
Film Passengers se možná tváří trochu akčnější, než ve skutečnosti je, byť dávka dramatu se mu rozhodně nedá vyčíst, ať už na osobní úrovni postav, nebo na úrovni technické. Je to vlastně jeden dlouhý, 116 minutový romantický film, něco jako Titanic, ale mnohem zábavnější, protože se odehrává ve vesmíru, a je méně prvoplánový. Mechanické serepetičky, automatické snídaňovače, uklízecí robůtci, jako máme dnes, krásně ukazují, jak lenivá budoucnost nás čeká, ale co futuristické vynálezy nikdy nemohou nahradit, je lidský kontakt a přítomnost. Lidstvo má od nepaměti tendenci se párovat, zdržovat se ve skupinách, a tato myšlenka konfliktu mezi osamělostí a přirozenou potřebou nebýt sám, je dilematem hlavního hrdiny.
Pokud od filmu nečekáte víc, než co vám může nabídnout, kino navštivte. Je romantický, smutný, komický a dramatický. Není to akčními scénami přetékající Armageddon, ale ani ponurá Vesmírná odysea. Prostě kvalitně obsazená, počítačovými efekty vymazlená dvouhodinovka.
