Moskevské metro bylo projektováno a zbudováno k několika rozličným účelům. Podzemní dráha měla primárně ulehčit městské dopravě. Dále se měl mamutí komplex stát výkladní skříní sovětské epochy a posloužit také jako kryt pro Moskvany v případě bombardování. Přínos metra pro plynulost silničního provozu v ruské metropoli je zřejmý, hlavně v dnešní přetechnizované době. Osobně jsem mnohokráte využil Moskevské metro a považuji ho za nejkrásnější architektonicky ztvárněnou podzemní trať na světě. Nu, a jak obstálo metro, coby hermetická, protiatomová pevnost vás bude informovat ruský spisovatel Dmitry Glukhovsky v posledním pokračování své postapokalyptické trilogie Metro s podtitulem 2035.
Třetí světová válka vyřešila definitivně problém s váznoucí automobilovou dopravou a parkováním v Moskvě. Metro se stalo novým domovem pro desítky tisíc přeživších lidí. Je relativní, zda měli více štěstí ti, co stačili včas doběhnout do kolosálního bunkru, nebo nebožtíci, které sežehl jaderný úder. Život pod zemí evokuje lidské krtky, či morloky H. G. Wellse. Vlastně není ani na místě psát o plnohodnotném životě, ale spíše o přežívání a hájení holé existence lidského druhu. Lidé se potýkají s každodenním nedostatkem světla, potravin, všech základních surovin a zkaženým vzduchem. Souběh těchto faktorů, spolu s radiací vede k nechtěným mutacím druhu homo sapiens a úpadku rasy. Jeden by řekl, že se lidstvo konečně poučilo z předchozích chyb a bude pevně a jednotně budovat světlé zítřky. Opak je však pravdou.
Společnost si přinesla do podzemí své tisícileté neduhy, jež jsou snad prokletím a součástí naší DNA. Jsou to původní náboženství, ideologie a předsudky a tak jednotlivé stanice metra opanují naprosto rozdílná seskupení. Společenství jsou v neustálém střetu, handrkují se, válčí, obchodují, politikaří a utvářejí všemožné koalice. Metro kopíruje lidské dějiny smrštěné do rozlohy několika stovek kilometrů. Vedle sebe tu existují stanice Čtvrté říše vyznávající fašismus, přestože jsou Rusové, a potravou pro jejich zlobu jsou méněcenní a podřadní mutanti. Rudou trasu obývají naopak soudruzi. Na jedné straně stojí bojůvky opírající se o nacistickou ideologii z doby druhé světové války a proti nim brojí komunisté. Jak bizarní. Jiné komunity jsou trockisté, nezávislé, náboženské nebo kastou obchodníků. Je tedy zřejmé, že se jedná o společensky třaskavý koktejl.
Dvacet let po jaderném holokaustu žijí v metru lidé, kteří nevyšli na povrch a samozřejmě se narodila generace dětí, jež nikdy nespatřila Slunce. Paradoxně drtivé většině lidí status quo vyhovuje a nehodlají se svým bytím nic dělat. Jen mizivé procento obyvatel potřebuje vycházet navrch, i přesto, že je výlety pomalu zabíjí. Těmto lidem se říká stalkeři a jedním z nich je Arťom Čornyj.
Arťom je hlavní postavou i dvou předchozích knih (Metro 2033, Metro 2034), které na sebe navazují. Arťom si v první části příběhu získal reputaci hrdiny z níž těží dodnes. Stalker se přímo podílel na likvidaci záhadných démonů, kteří pronikali do sítě tunelů a hrozili zničit podzemní mikrosvět. Jestliže by mladík usnul na vavřínech, mohl by spokojeně žít se ženou v dostatku, mít děti a jestli neumřeli, tak žijí šťastně dodnes... Nicméně rodinný krb není jeho osudem, neboť ho pohání jakýsi vnitřní spalující neklid, jež ho nutí pravidelně vystupovat na kontaminovaný povrch, kde pomocí vysílačky hledá v éteru stopy po dalších přeživších komunitách. Málokdo chápe jeho patologickou touhu, která se pojí s mesiášským komplexem. Arťom Čornyj si umanul, podobně jako biblický Mojžíš, nalézt zem zaslíbenou a vyvést „svůj“ lid na povrch. Díky velkému snu je Arťom považován za pomateného blázna a tvrdě naráží na všudypřítomnou zeď ignorace, nepochopení a odsouzení. Před lynčem ho brání jenom pukající krusta bohatýra. Lidští morloci sice reptají, sem tam si nahlas postěžují, ale v zásadě nehodlají měnit nic ve vlastních ubohých existencích. Radiací ošlehaný stalker se ovšem nevzdává myšlenky na záchranu lidské společnosti a jednoho dne prorazí bariéru mlčení v rádiovém éteru. Svět přežil. Další lidé jsou tam, kdesi venku. Nebo ne?
Ruský spisovatel Dmitry Glukhovsky (1979) ušel od debutového románu Metro 2033, který publikoval původně jako internetový autor, notný kus cesty. V jeho tvorbě následovaly další dva samostatné romány (Soumrak, Budoucnost) a pokračování Metra s podtitulem 2034, 2035, přičemž poslední titul je tématem této recenze. Na motivy románu 2033, 2034 byly vytvořeny počítačové hry, které jsem si s nadšením zapařil. Jó, to byly časy, to jsem ještě hrál. Připravuje se i hoollywoodský velkofilm, z čehož mám popravdě celkem strach. Nepředbíhejme a vraťme se zpět ke knize.
Dmitry Glukhovsky se řídí rčením, že i cesta je cíl a tak budeme spolu s Arťomem neustále na výpravě. Připravte si masku, kalašnikova a protiradiační oblek, bude se hodit. Zhruba první polovina knihy splňuje dokonale předlohu počítačové videohry, to znamená, že stalker má zadaný úkol a cíl. Něco na způsob běž z místa A do bodu B a vrať se zpět do A s požadovaným výsledkem. Tento koncept je sám o sobě poměrně fádní, což spisovatel vyvažuje mistrným popisem života v tunelech. Glukhovskyho pojetí a detailní vyprávění je strhující. Čtenáři se přímo před zraky rozpohybují mrazivé scény lidského úpadku a nechce se ani uvěřit, kam až může klesnout lidská důstojnost. Má vůbec důstojnost nějaké dno? Metro je doslova hnusné páchnoucí místo, kde člověčí populace krtků vegetuje téměř ve tmě. Elektřina se vyrábí pomocí dynam na šlapacích kolech, k jídlu jsou neustále houby, někdy i vepřové maso. Přitom bych raději nepátral z čeho se vyrábí krmná směs pro čuníky a čím se hnojí houby. Nicméně pokud chcete jíst, musíte zaplatit. Tržní ekonomika funguje i v pekle. Nejtvrdší a jedinou měnou nového světa jsou včeličky – náboje do kalašnikova a platební jednotkou je tudíž jedna patrona. Ženy a děti platí za jídlo často vlastním tělem, ačkoliv jejich vylezlá žebra mohou přitahovat pouze nekrofila. Stručně, všeho je palčivý nedostatek a jenom lidí je nadbytek. Abych nezapomněl, v kontextu soudobých událostí mne pobavila věta na straně 25, jíž ponechám bez komentáře: „Alláh nás trestá. Za hříchy. Hele, nepálí se ti to vepřový?“ Někde za polovinou knihy se cestovní deník prudce mění a stalkerova anabáze dostává jasný a konkrétní cíl.
Při četbě knihy jsem v myšlenkách odbíhal k neradostnému stavu současného geopolitického světa a dumal nad tím, jak je mír křehký, a jak snadno může být narušena stávající rovnováha. Dmitry Glukhovsky je Rus, a jako takový uvádí věci přímo a bez okolků. Není korektní. Třetí světová válka začala tím, že bylo Rusko zahnáno do kouta a obklíčeno pro své nerostné bohatství. Jednoho dne už nebylo kam ustoupit, neboť se dle absurdní západní frazeologie „ocitlo na prahu NATO“ a započal jaderný armagedon. „Kdo k nám vstoupí s mečem, mečem zahyne. Ani pod zemí nevypustíme duši.“ Stojí psáno na straně 219. Citát přímo odráží ruskou mentalitu a onu pověstnou sílu ducha - Nežli být západní kolonií a otroky, to raději smrt. Osobně se domnívám, že kdyby Rusko leželo kdekoliv jinde, než na pohádkovém surovinovém zdroji, neštěkl by po něm ani Rothschild.
Pokud mne paměť neklame, tak v třetí části přibylo oproti předchozím knihám více sexu a detailního popisu milostných scén, které jsou vylíčeny převážně pomocí dialogů. Explicitní zachycení brutálních výjevů je u podobného druhu literatury samozřejmostí. Jediná menší vada na kráse knihy je četnější výskyt překlepů, naměřený pomocí Geigerova-Müllerova počítače.
Tak nám skončila apokalyptická sága, která se během několika let stala legendou a to zcela zaslouženě. Obsah se čte se zatajeným dechem a od knihy se neodchází s čistou hlavou. Drsné téma jaderné katastrofy je silné a může nechat klidným pouze vzrůstající počet racionálních prepperů, kteří jsou již nachystáni. Určité příměry a pasáže nabírají až filozofický rozměr a stojí za hlubší úvahu. Arťom Čornyj mi za ty roky, co Metro vycházelo přirostl k srdci, přestože, anebo právě z toho důvodu, že je to naivní a pošetilý snílek, jenž chce změnit svět. Vlastně není hrdinou v tom pravém významu slova, ale má jakýsi šestý smysl být ve správnou dobu na správném místě. Možná by bylo lépe na Zemi, kdyby v každém z nás dřímal malý kousek odvážného stalkera Arťoma. Poslední díl se odlišuje od předešlých knih absencí nadpřirozena a stojí především na lidské zlovůli a podlé konspiraci. Čistě technicky tak lze knihu přesunout z hororové škatulky do příkladného postapo. Přirozeně se jedná pouze o jeden úhel pohledu, neboť skutky v knize páchané člověkem jsou hororem. Závěrem se domnívám, že by si měl Metro povinně přečíst každý jeden válečný štváč, aby si uvědomil slovy Rudolfa Hrušínského „Ať víš, do čeho jdeš.“
Knihu Metro 2035 vydala Euromedia Group – Knižní klub v roce 2016 a patří do edice Světový bestseller. Překlad provedl Rudolf Řežábek. Ve dnech 12. až 15. května 2016 se na pražském Výstavišti v Holešovicích uskuteční již 22. ročník mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy. Letos to bude pořádná bomba! Účast potvrdil i ruský autor trilogie Metro Dmitry Glukhovsky! Máte tak jedinečnou příležitost získat autogram do své knihy.
