1) “Skleněná těla vyprávějí příběh o tom, čeho všeho je člověk schopen kvůli umění a jak extrémní prostředky k tomu dokáže použít.” 2) “Skleněná těla míří do nejhlubších koutů lidské duše a odkryjí jeho odvrácenou tvář.” 3) “Skleněná těla jsou návykový román, jehož čtení bolí, ale nejde zastavit.” Tyto věci si můžete přečíst na přebalu knihy Skleněná těla autora(ů) Erik Axl Sund a já k nim můžu říci jen: 1) Ano 2) No, tak napůl. 3)Tak žhavě bych to určitě neviděla.
Pod pseudonymem Erik Axl Sund se skrývají hudebník a výtvarník Hakan Axlander Sundquist a manažer jeho kapely i love you baby! Jerker Eriksson. Neni těch cizokrajných jmen moc? To se nebojte, to bude ještě hůř.
Švédsko. Země jezer, ekonomického nábytku, optimistické hudby a sluníčkových lidiček plných životního nadšení. Minimálně o těch posledních kategoriích se můžete přesvědčit v této knize. Jak jinak by došlo k tomu, že se Švédskem jako stepní požár začala mezi mladými šířit vlna sebevražd, jejichž spojovacím prvkem je walkman a kazeta s pochybnou hudbou? A teď co s tím, babo raď. Do toho ještě někdo začne značně nechutně vraždit vlivné osobnosti. A oba tyto případy dostane na starost detektiv Jens Hurtig, zasloužilý vyšetřovatel, který má taky pár vlastních kostlivců ve skříni. Třeba toho, že sbírá staré počítačové hry.
Skleněná těla se snaží tvářit jako psychologický thriller okořeněný trochou toho krimi, ale daří se mu to jen tak napůl. Začátek knihy je slibný: netypické ba možná až lehce tabuizované téma, děj rozpohybovaný dynamickým dělením kapitol a oživený přeskoky z postavy na postavu s každou další kapitolou. To se ze začátku zdá jako dobře sestavený tandem pro svižně ubíhající, nevšední a (víc než) lehce morbidní příběh, ale v určité fázi knihy to je bohužel i věc, která románu maličko přišlapává šosy a nutí ho klopýtat, což pozornému čtenáři bohužel neunikne. To, co se na začátku zdálo jako oživující prvek, dobře funguje ve fázi, kdy se děj rozjíždí, čtenář se seznamuje s postavami a snaží se zorientovat, co se děje. Zde to člověka chytne a zabrání mu to upadnout do takové té “počáteční letargie”, kdy napůl znuděně čeká, kdy se začne “něco dít”. Ovšem v místě, kde už dějová linka jede a je na svém vrcholu, tak toto dělení, kdy na jednu kapitolu vychází s bídou dvě stránky a to ještě v tom lepším případě, úplně zabíjí dynamiku děje a zakopává jakoukoliv gradaci hluboko pod kytičky.
Ono obecně i obsahovému zpracování lze ledasco vytknout. Nemám v úmyslu moralizovat nad tématem sebevražd mladých. Ano, je to samozřejmě tragédie. Je to věc pohledu. Je to věc osobní a natolik subjektivní, že se nad tím můžou vést sáhodlouhé filozofické i pragmatické debaty a k ničemu se v podstatě nedojde. Ale nad tím se pozastavovat nehodlám. V roce 2012 byla těmto autorům udělena zvláštní cena švédské akademie autorů krimi za “hypnoticky fascinující psychoanalýzu formou kriminálního románu.” Ještě před Skleněnými těly autorům vyšla trilogie o Vraní dívce a bohužel jsem ji nečetla, abych ji mohla srovnat s touto, nicméně mám své pochybnosti, zda by tuto cenu dostali i za Skleněná těla. Tahle kniha má být údajně také první ze série, a proto možná nejsou má ohrazení zcela na místě, nicméně… Autoři v knize otevírají řadu témat od rodinných vztahů přes náboženský fanatismus po psychologii, až psychopatii lidské mysli, ale jejich analýza jde spíše do šířky, než do hloubky. V některých místech se zdá, že mají dobře nakročeno k zajímavému vývoji v dalších knihách, ale někde je to spíš dost čitelný manýrismus a snaha šokovat za každou cenu.
Je to psychologická, místy spíše psychopatická krimi s velkou dávkou cynismu, deprese, ryzího praktického nihilismu a “l´art-pour-l´artismu”. Fanoušci morbidity budou u některých scén jásat, majitelé slabších žaludků a bujné fantazie už tak moc ne. Kluci se toho nebojí, předkládají čtenáři nehezké, brutální obrazy s dobře nadávkovanou chladnokrevností, která jen podporuje takové to syrové podhoubí příběhu “na ničem nezáleží” a ostatně i jakési krédo celé knihy: “Každý sám za sebe a Bůh proti všem.” Kvůli téhle větě, možná kvůli celému duchu knihy se neubráním při čtení myšlenkám na Nietzscheho. Těžko říct, nakolik to bylo záměrem autorů, ale můžete zde najít množství analogií, ať už je to jeho slavné: “Bůh je mrtev,” nebo jeho postojem, že “člověk je něco, co musí být překonáno”. Ostatně i názor, že všichni žijeme ve lži, protože uznáváme křesťanské zásady, ve které v hloubi duše už nikdo nevěří, by se dalo říct, že se jako červená nit táhne celou knihou. Proto o to víc zamrzí, že jsou ta občasná existencionální zastavení kladena proti občas dost prvoplánovým a povrchním scénám a obrazům, které dokáží nabourat plynulost děje a rozbít tu pracně budovanou intelektuálně-nihilistickou atmosféru a odstřelit ji někam na hranici samoúčelného nevkusu.
Koncept prozaické literatury na série je celý takový nejistý, autor se musí hodně snažit, aby čtenáře chytnul hned napoprvé a ten se pak sám vracel k dalším dílům. Mě příliš nepřesvědčili.
