Svět nepříliš vzdálené budoucnosti je pochmurné neradostné místo. Hladina oceánů se zvedla natolik, že zaplavily většinu pobřežních oblastí Severní Ameriky. Po klimatické katastrofě se projevil citelný nedostatek základních potravin, rozličných surovin a fosilních paliv. Naštěstí je pořád kde brát. Stále je kde drancovat a plenit. U amerického pobřeží leží jako mrtvé velryby vraky ropných tankerů. Velikáni, kdysi vládci moří, představují jediný zdroj obživy pro přeživší plebs. Trosky lodí ukrývají vzácné kovy a jiné cenné materiály. Ti šťastnější jedinci narazí při paběrkování sem tam na drahocennou ropu, což představuje jednosměrnou jízdenku do lepšího světa. Nebo se to alespoň vypráví, jako městská legenda u večerních ohňů. Jediný, komu se to kdy podařilo, byl údajně Klikař, jenž fakticky ovládá lokální komunitu sběračů.
Sběrači se dělí na lehké a těžké party. Lehké party se skládají z dětí a dorostenců, kteří jsou natolik mrštní a zároveň malého vzrůstu, aby dokázali prolézat útroby ropných tankerů. Opakem jsou těžké party, jež se zabývají konečným zpracováním sběru, a nutným předpokladem k členství je tělesná síla. Děti z lehkých skupin se obávají dne, kdy vyrostou a nebudou moci vlézt do úzkých prostorů ventilačních šachet. Děcka mají hrůzu z toho, že nebudou dosti silné pro těžké party a to, co jim bylo výhodou, se stane překážkou. Lidé přežívají ze dne na den. Nikdo na nikoho nečeká a nebere ohledy. Zákon džungle se stal jedinou platnou doktrínou a přežijí pouze ti nejsilnější. Druhé šance v partách neexistují. Poslední možností zdroje obživy je prodávat své tělo k sexu a ještě hůře, na tělesné orgány. Věru, bezútěšná to budoucnost.
V těchto otřesných podmínkách živoří i hlavní hrdina knihy Nailer. Nejenom že mu visí nad hlavou Damoklův meč v hrozbě stálého nebezpečí při rabování lodí, ale doma ho očekává i násilnický otec. Jeho táta má raději plnou láhev a drogy, než vlastního synka. Nikdo se tudíž nemůže divit chlapci, že touží z tohoto marastu uniknout mnohem více, než kdo jiný. Nemá co ztratit a nikomu chybět nebude. Nailer sní o tom, že stojí na přídí přepychového klipru a odplouvá za novým životem. Chtělo by to ovšem udělat pořádnou ránu a mít kliku jako onen Klikař. Říká se Dávej pozor, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit! Sen se Nailerovi skutečně vyplní, jen si nikdy nedokázal představit, jakou bude muset zaplatit cenu a před jakou volbu bude postaven.
Román Prachožrouti napsal americký spisovatel Paolo Bacigalupi (1972). Autor představuje čtenáři každodenní krutý boj o přežití, který si v ničem nezadá s některou zemí současného třetího světa. Snad i proto je obsah knihy tak věrohodný. Dá se předpokládat, že právě v tuto chvíli, kdy u kávy čtete tento článek, prožívají tisíce dětí po celém světě obdobný příběh jako Nailer. Násilí páchané tam kdesi jinde venku nás paradoxně fascinuje, o čemž svědčí obrovská sledovanost bulváru, ale bezpráví páchané na dětech otřese člověkem hluboko, až do morku kostí. Dětští otroci, dětští vojáci, dětské sexuální hračky úchylů a zdroje náhradních dílů není mrazivá vize budoucnosti, ale temná realita dnešních dnů. Taktéž potopa popisovaná v knize není nic, co se už nestalo, nebo nemůže stát. Stačí vzpomenout na zemětřesení v Indickém oceánu v roce 2004 následované vlnou tsunami. Paolo Bacigalupi důmyslně kombinuje události známé z televizních obrazovek s lehkou fikcí, ale kdo může tvrdit, že již dnes neprobíhají nezodpovědné genetické manipulace ve vojenských laboratořích? Já rozhodně ne.
Prachožrouti jsou svižnou akční postapo četbou. Spisovatel se noří do hlubin mysli člověka, který žije pouze přítomností a neví co bude zítra. Jeho vývody jsou vcelku rozumné a o to více šokující. Moc se mi líbí rozpracování mytologie nového světa (Svatá rez, Odpadkový bůh, Ganéša se sloní hlavou, Sudičky atd.). Román je téměř přímočarý a Bohužel i lehce předvídatelný. Dobrodružný děj neklade zvýšené požadavky na rozhled, či pozornost čtenáře. Lze se domnívat, že kniha potěší dospívající čtenáře díky své průzračnosti, ale dospělý (protřelý) konzument by mohl pocítit určité zklamání. Závěrem mám drobnou radu. Je to tak trochu podobné, jako u tužeb malého Nailera. Stačí si pouze lehnout a nechat se houpat a unášet příběhem, jako když plujete po bílých vlnách.
Na knihu Prachožrouti volně navazují Potopená města (2014). Obě knihy mají společnou postavu poločlověka Toola. Kniha Prachožrouti vyšla v nakladatelství Plus pod křídly Albatros media a. s. v roce 2013. Autorem knihy je americký spisovatel Paolo Bacigalupi. Román je určenou dospělým. Pokud jde o mne, nebál bych se snížení věkové hranice nad 15 let. Překlad provedl výborný Richard Podaný.
