Na konzolích a PC se nedávno objevil nenápadný hororový počin Layers of Fear, který slibuje unikátní vizi gotického hororu, ohýbání reality a hromadu děsivých momentů, kdy sami nebudete vědět, co je realita a co fikce. S vaším hrdinou - malířem tak budete prozkoumávat svůj vlastní dům ovlivněný architekturou šílené a choré mysli sebe samého. Vyzkoušíte si, jak své okolí vidí šílenec, blázen a magor v jedné osobě, zvlášť když se snaží dosáhnout svého cíle. A bát se budete, to vám garantuji.
V poslední době, jakoby se roztrhl pytel s videohrami, kterým se ne nadarmo říká “walking-simulator” neboli simulátor chůze, význačné pouhopouhým chozením po daném prostředí a vyprávěním silného příběhu, s minimalní interakcí a téměř kompletně bez jakékoliv akce. (Vlčí bouda chystá o těchto videohrách článek). Od dob herního střípku P.T. (Playable Teaser), kde Kojima dokázal, že stále existují nové možnosti jak vyděsit hráče, se videoherní fanoušci stále dožadují plnohodnotné “celovečerní” hororové pecky, která vám nedá spát. Spojením psychedelického hororu a moderního příběhového walking simulatoru, nám vypadlo Layers of Fear od neznámého studia Bloober Team.
V Layers of Fear se ujmete role brilantního umělce, malíře, který se snaží dokončit svůj magnum opus v podobě dokonalého obrazu. Sami tak budete uvrhnutí do umělcovy fantazie, poničené nespokojeností jeho předchozí snahy stvořit něco velkolepého a fanatickým až šíleným putováním po vlastním domě ve stavu pokřivené reality a s myslí ovlivněnou alkoholovými výpary. Jeho šílenství ukazuje, jak moc je jeho zarputilost silná a od počátku vás nenechá v klidu. Jen jak píši tento článek a vzpomínám nad pocity ze hry, provází mě hutné mrazení.
Jakmile začnete prozkoumávat nemalé množství pokojů, chodbiček či místností vašeho domu, po velice krátké době si uvědomíte, že vaše vnímání reality je poněkud jiné a přestává být důvěryhodné. Dispozice jednotlivých pokojů se neustále mění. Tam, kde před chvíli byly dveře, se teď nachází stěna, okno nebo dokonce děsivý tajemný přízrak. Jako hráči tak putujete po domě, který je plný strašidelných obrazů, stěn potřísněných barvou a nápisy, či děsivých panenek a tón prostředí se postupně mění v temnější a temnější místo. Různé poznámky a předměty, které při svém brouzdání objevujete vám napovídají příběh umělcovy minulosti a odhalují, že nejspíš si to trápení, tu hrůzu zasloužíte. Nebo možná také ne.
Ve hře není žádná akce nebo souboj. Pouze chůze sem a tam. Veškerá další interakce spočívá v otvírání a zavírání dveří, skříní a šuplíků, které častokrát odhalují zajímavé útržky z umělcovy minulosti, či vám konečně poskytnou “ten správný” předmět, který hledáte, abyste svůj obraz mohli dokončit. V tu danou chvíli se z nekonečného brouzdání po pokojích najednou záhadně ocitnete před svým obrazem a ve své malbě pokračujete. S těmito uzavřenými celky se dá říci, že hra se dělí do jakýchsi šesti kapitol, kdy každá následující je hrůznější, temnější a šílenější než ta předchozí. Bez boje či akce jsou hlavním hnacím motorem hry příběh a všudypřítomné hádanky, které musí být vyřešeny dřív, než vás hra pustí z pokoje dál.
Tyto hádanky jsou povětšinou zaměřené spíše na pobavení hráče a umocnění atmosféry, než aby se zdály býti nějak složité. Některé se zaměřují pouze na průzkum okolí, ale drtivou většinu lze vyřešit pouze nalezením interaktivního prvku v místnosti. Nicméně u pár hádanek jsem se solidně zasekl, už jen proto, že celá atmosféra graduje a já napnutý jak struna se nechtěl vyděsit. Jelikož se pokoje a dům neustále mění, hra vás stále drží v rádoby lineárních kolejích a tudíž není možně se nějak ve hře ztratit. Což mi přišlo trošku škoda.
V Layers of Fear závisí na klasických laciných hororových lekačkách, které ovšem z důvodu neustále změny prostředí mají hloubku. Tohle bych chtěl vyzdvihnout jako skvělý prvek, který vás nenechává v klidu ani na minutu. Pokoje se při otáčení kamerou mění, někdy méně, někdy více anebo se nemusí stát nic. Za zmínku stojí příklad, kdy mě v pokoji upoutal jeden z “doriangreyovských” obrazů, kterých se po domě nachází opravdu hromada a po jeho prozkoumání jsem se otočil vzad, s hrůzou poskočil a opravdově vyjekl, jelikož prostředí pokoje se nejen změnilo, ale hned za mnou stál “panák” vytvořený z naskládaných knih, jenž se ihned rozpadl. Šok jako kráva! A takových momentů je ve hře celá řada a když už konečně přistoupíte na daná pravidla, už trochu čekáte, kdy na vás něco vybafne. Nicméně až do konce hry jsem po domě chodil nervózní a konstantně připravený se vyděsit. Hra obsahuje geniální pojetí vyprávění a umělecký motiv domu vám nedá spát. Na stěnách se tak téměř všude nachází různé reálné kopie děl, známé zejména z filmů či jiných videoher. Já osobně jsem strávil mnoho a mnoho minut pouhým koukáním na překrásné umělecké kousky, které umocňovaly atmosféru a zanechávaly ve vás pocit, že krása umění a šílenost umělců dávají dokonalý smysl.
Navzdory tomu, že se ve hře nijak nebojuje, hlavní protagonista může zemřít. A to pouze jedním způsobem - neúmyslně naběhne do děsivého, násilného přízraku, či ducha. Hra vás pak vrátí o pár minut zpět a postaví vás zpátky na správnou kolej. V tomhle hra trochu zmatkuje, protože některým těmto přízrakům se lze úplně vyhnout a jiným nadpřirozeným jevům nikoli. Zdá se, že to není úplně ono, ale dokáži si představit, že pokud by tohle hra neudělala, slabodušší jedinec by se dokázal v pokřivené realitě snadno ztratit. Možná i já, protože nikdy není zcela jasné, která cesta je tou pravou, respektive, která z cest posouvá hru dál. Hráč tak otvírá a zavírá dveře, posouvá se dál a střípky příběhu mu přestávají dávat smysl, protože je odhaluje ve špatném pořadí. Když už sami začnete být zmatení, jako váš šílený hrdina a v ničem nebudete mít jasno, hra vás vždycky nasměruje na správnou cestu, abyste vše pochopili. Pokud ovšem správnou cestu zvolíte jako první, některé sekundární, ty zmatečné možnosti neznamenáte. V podstatě vám hra nedá nikdy najevo celý příběh a nechá ze střípků pracovat vaší fantazii a zároveň vám dává možnost projít hru vícekrát. Díky bohu, že hra trvá 4-6 hodin a to podle toho, jak moc se budete kochat prostředím a v které fázi přistoupíte na pravidla hry.
Práce se strachem je poněkud přísná, syrová a místy není úplně dotažená. Chůze funguje trochu neohrabaně, avšak dobře a použitelně, nicméně co bych vytkl je občasná interakce s objekty, jako jsou dvířka skříněk či šuplíky, které se někdy špatně otvírají. Navzdory těmto ovládacím nešvarům nelze hře vytknout zhola nic. Layer of Fear jsou moc pěkný “pítíčkovský” horor, který vás rozhodně nezklame a dokáže pořádně vyděsit i po pár hodinách hraní. Pro své umělecko-gotické a atmosférické pojetí prostředí, to není typický walking-simulator, který vám vypráví povětšinou jasný příběh. Zde si musíte zapojit více vlastní fantazii a nechat se unášet pochroumaným vyprávěním jednoho šíleného magora. Vás.
