Tak, a teď si půjdeme trošku zazbožňovat, protože bez jakéhokoliv studu se nebojím říct, že tenhle FILM je pro mě ono pověstné "numero uno", "vyvolený", "42" atp. Proč? No, časem se dostanu i k tomu. Takže nejdříve se pojďmě trochu rozepsat, o co vlastně jde. Každý už cestoval v čase, Arnold Schwarzennegger za pomoci SkyNetu, Jean-Claude Van Damme (ano, všech pět) jako člen policejního oddělení pro dozor nad časem (Timecop), dokonce i banda malých děcek za pomoci obyčejného dřevěného voru (Cesta do pravěku). Jenom ten Stallone snad ne. I když se svým Rockym a Rambem se úspěšně dokázal vrátit z minulosti, takže... budiž mu přáno. Ti všichni cestovali časem, ale vždy za pomoci nějaké té berličky, nějakého toho voru... stroje času. Ovšem v případě snímku režiséra Richarda Schenkmanna a jeho The man from earth (česky Pozemšťan, rok 2007) je všechno trochu jinak. Drobné varování na začátek – nepátrejte po dalších snímcích tohoto tvůrce. Tohle je jeho White Album, jeho Mona Lisa. To ostatní... no pro příklad má na triku snímek Abraham Lincoln vs. Zombies od nechvalně známého studia ASYLUM (laciné předělávky Hollywoodských hitů).
Takže, vo co vlastně kráčí? The man from earth je komorní příběh o skupince přátel, kteří se sešli v jedné chatě, vytáhli flašku a začli si povídat. Takový je děj ve stručnosti. Skupina přátel jsou vesměs profesoři z jedné univerzity. Jejich kolega, majitel oné chaty, se stěhuje pryč a oni se s ním přišli rozloučit, naposledy posedět a popít. Všechno probíhá naprosto v pohodě, příjemná, lehce smutná atmoféra posílená dobrým alkoholem a tu před shromážděné předstoupí hlavní hrdina se slovy: "co kdybych vám řekl, že ve skutečnosti žiju věčně?"
Samozřejmě, že první reakcí je smích (nečekaně), potom mírné obavy, až jeden z přítomných dojde s ideou, že jejich kolega vlastně píše román. Ten mu to odsouhlasí a se svými přáteli rozjede hru na co kdyby. A tady se dokonale projevuje to, proč je tenhle film pro mě takovým dokonalým dílem. Tvůrci se oprostili od všech pomocných berliček jako jsou flashbacky, žádné speciální efekty celkově, a soustředí se na jedinou, tu nejpodstatnější věc – vyprávět příběh. To je něco, co se málokomu podařilo natolik perfektně jako právě tomuto skromnému filmu. Celou dobu (až na závěrečných pět minut) se vše odehrává v jedné místnosti jen za pomoci slov a logiky. Hlavní hrdina sám sebe totiž stylizuje do role onoho "nesmrtelného", který vypráví svůj příběh. Ostatmí mají za úkol zpochybnit jej, najít díru v logice, prostě vyvrátit jeho tvrzení. A jako přední znalci ve svých oborech (biologie, chemie atp...) se o to snaží, seč jim síly stačí. Pokládají otázky, na které dostávají (kupodivu) naprosto logické a věcné odpovědi, jenž diváka čím dál tím více utvrzují v přesvědčení, že je to vše pravda. A takhle probíhá jejich poslední společný večer, povídají si, řeší logické problémy "věčného života" a hlavní hrdina skoro až s poklidem a úsměvem Ježíše Krista odpovídá svým apoštolům na všechny jejich otázky (dobře, až teď mi došla ta spojitost s poslední večeří :-D).
A potom příjde konec. Padne poslední otázka, následná poslední odpověď. Příběh se uzavře. A vy sedíte před monitorem a pomalu se probíráte z tohoto úžasného filmového opojení. Mám nakoukáno hodně filmů, nevím přesně kolik, ale pohybuje se to definitivně v řádů tisíců, a od té doby, co jsem byl malé dítě, se mi nestalo, že by mě nějaký film dokázal natolik vtáhnout do děje, že až přestanu vnímat, že jde jen o film. To se Pozemšťanovi podařilo. Během celého trvaní filmu jsem si ani jednou nepomyslel, to je dobře zahrané, to má dobré kulisy, to je parádní kamera, ani jednou. Nikoliv proto, že by výše zmiňované věci nebyly dobré, jen jsem je nevnímal jako jednotlivosti, ale jako součást příběhu, který je nám vyprávěn skrze plátno. To je něco, na co filmaři v posledních pár letech snad rezignovali. Většinou si divák dnes z kina odnese dojmy, které mu v hlavě zanechají parádní efekty, známé herecké tváře, kaskadérské výkony, ale téměř nikdy to není kvůli perfektnímu, promyšlenému a propracovánemu příběhu.
A to je veliká škoda, protože kdyby se tvůrci naučili (opět) vyprávět příběhy a nejen ohromovat nablýskaným pozlátkem s prázdnou duší, hned by filmové náklady klesly (rozpočet vyšel zhruba na 200 000 dolarů) a návštěvnost stoupla.
Onen mnou zbožňovaný scénář k filmu má na svědomí člověk jménem Jerome Bixby, který má zároveň na triku i scénáře k několika epizodám seriálu Star Trek. Na tomhle dítku pracoval 38 let – od roku 1960 až do roku 1998 a zároveň šlo o jeho poslední scénář pro film. Premiéru si odbyl roku 2007 na Comic-Conu. Režisér Schenkman si látku natolik oblíbil, že ji posléze zpracoval i pro divadlo.
Co se týče obsazení filmových rolí, jedná se většinou o herce "druholigové" – známé z vedlejších či seriálových rolí. Tu hlavní si zde vystřihl David Lee Smith (ne)známý třeba z Fight Club, Zodiac či Star Trek: Voyager. Tomu sekunduje třeba Tony Todd známý z filmu Candyman, Noc oživlých mrtvol, Star Trek: Deep Space Nine & Voyager,či StarGate: SG-1 nebo Annika Peterson – převážně seriálová herečka (OZ, Kriminálka New York & Miami), popřípadě John Billingsley známý z Námořní vyšetřovací služby, Kriminálky New York či True Blood. Z herecké filmografie můžete vyčíst vzájemnou propojenost mezi většinou zúčastněných :-)
A slovo závěrem? Jděte do toho, nelekejte se absence speciálních efektů a dejte šanci pořádnému příběhu... Nebudete litovat.
